Sundej si ty paňáce, Karviňáku

Tohle nezažijete v Americe, Kambodži, Ghaně, Rusku, ani v sousedním Rakousku. Vtipná ironie, nadsázka, přirozená zvědavost, povídavost i dávka arogance. To je ta naše Praha, slavná matka měst.

Nabízím pár příběhů, které jsem si nevymyslel, protože vymyslet nejdou. Musí se vypozorovat, prožít a člověk si jich nejspíše všimne hlavně proto, že kontrastují se světem, ze kterého do hlavního města zrovna zavítal. A zapamatuje si je navždy.

Příjezd do Prahy z Karviné

Psala se 80. léta a se známými jsme se vydali Škodou 100L poprvé do Prahy. SPZ auta začínající písmenky „KI“ poukazovala na dálku na to, že jsme v hlavním městě greenhorni. Opravdu, dostat se z východu města do Braníka jen s pomocí mapy a navigace manželky byl pro řidiče auta úkol nelehký. Před jednou z křižovatek jsme zahlédli příslušníka VB, zastavili u něj a poprosili ho o nasměrování na Braník. Obešel naše auto, přísným pohledem změřil SPZ, řidiče a celou posádku. Přes čelní sklo viděl v kabině auta, jak se na zpětném zrcátku houpají dva plyšoví medvídci a růženec. Příslušník strčil hlavu do kabiny a rázným hlasem rekapituloval náš problém: „Tak do Bráníká chceté, jó?“ A pak už mluvil striktně jen k řidiči: „Podívej, kdyby sis sundal z toho zrcátka ty paňáce, Karviňáku ... a ten umělohmotnej řetěz... tak bys voknem viděl tadydlenc tu značku dolevá na Míchli. Tam vodbočíš a pojedeš rovně a pak doprava do Braníka.“ Zasalutoval, zastavil provoz na křižovatce a placačkou nám dal pokyn k bezpečnému odbočení. Posádka po odbočení jednomyslně schválila něčí rychlý návrh, že „tu už se něbydymy žodnego na nic pytať aji gdyby my tu měli jezdiť do nocy...“.

Po odbočení doleva na tu Michli a krátké cestě rovně jsme se zařadili do pruhu pro odbočování vlevo a samozřejmě potřebovali za chvíli doprava, jak radil strážník. Řidič zkušeně zamanévroval a pokračovali jsme tam, kam jsme potřebovali, to jest doprava. Na další křižovatce červená, příbíhá řidič z auta za námi a huláká skrze zavřené okénko něco vo vostravskejch kreténech, co nechápou přikázanej směr. Spolujezdkyně (špatně) radí řidiči, ať stáhne okénko, třeba ten pán něco potřebuje, anebo máme píchlou pneumatiku a on nám chce pomoct. Náš řidič se ovšem křečovitě drží volantu, klouby zbarvené do běla, obličej do ruda, oči upřené na semafor. Důležitým úkolem je okamžitě na oranžovou vyrazit a ušetřit koloně aut za námi další opotřebení jejich klaksonů. Snad nám to při rozjezdu znovu nechcípne.

Přílet do Prahy z Ameriky

Posunuli jsme se o 30 let, do Prahy už jen nejezdíme, někdy i létáme. Rozespalý vystupuji v Ruzyni z letadla, protahuji se po osmi hodinách sezení v ekonomické třídě a následuji proud cestujících směrěm k pasové kontrole. Než se postavím do řady, stavuji se na toaletě. Unavený nevnímám postavičky v sukničce a v kalhotách na cedulkách navádějících na správné zařízení pro správné pohlaví. V jedněch otevřených dveřích stojí živý hubený mladík, tak tam rovnou mířím. Zvedá obě ruce had hlavu, v jedné z nich hadr a křičí na mě brilantní angličtinou s pražským přízvukem „Vimín ónlý,“ (Women only, jen pro ženy...) a prstem volné ruky ukazuje na cedulku postavičky se sukničkou u dveří. Z přilehlé kabinky vychází jeho kolega uklízeč. Mezitím se kolem mě prosmeknou dvě živé postavičky v sukničkách a směřují kolem uklízečů do svých kabinek. Vtom se konečně plně probouzím, mozek již rozumí tomu, že tělo je v nesprávný čas na nesprávném místě, otáčím se a beze slova mizím. Mladík směrem ke kolegovi komentuje: „Tý volé ty Američani... Leze sem jako vosel.“ To už nemohu nechat bez komentáře, otáčím se zpět směr ženská toaleta: „Kdybys neprudil na ženských hajzlech za plného provozu ty tajtrlíku, tak sem nelezu.“ Vyvalí oči, bezmocně kouká na kolegu: „Tak voni už i Češi...“.

Na pasové kontrole mě zdraví příjemný policista, prohlédne pas, zažongluje s ním a vrací mi ho se slovy: „Vítejte doma strýčku Kájo.“ (Pro pořádek, Karel Stryczek jméno mé...).

Čekám pak u pásu na zavazadlo a vážně nechápu, kolik zavazadel někteří lidé potřebují s sebou na cesty. Jeden pán nakládá dobrých osm kufrů na vozík, který před sebou opatrně tlačí. Pán je viditelně cizinec, rozhlíží se, kudy dále. Kolem něj rychlejším krokem prochází pracovník letiště, z výrazu tváře též nechápe nač tolik věcí na cestu, ovšem na rozdíl ode mě nenechává situaci bez komentáře. Jak předchází cestujícího, položí mu řečnickou otázku: „A máš to všechnó?“ a pokračuje v chůzi.

Po průchodu celnicí zastavuji u bankomatu vyzvednout nějakou hotovost, pak směr budka z jízdenkami na hromadnou dopravu. Platím-li za dva lístky za 32 korun právě vyzvednutou dvoutisícovou bankovkou, jsem připraven na případný dotaz, zda nemám menší (bankovku, samozřejmě). Ale ne, to by byla nuda... Jak tu dvoutisícovku podstrčím pod sklem, prodavač si ji položí před sebe a školí mě: „Za todle kupujeté dva lístký, jó? Za to si můžete koupit celou tu boudu tadý,“ oběma rukama rozmáchne do prostoru kolem sebe, „si představte, že mi to takhle přinese každej.“ Otevírá kasu, v ní tlusté svazky stokorun, dvousetkorun, pětistovek a asi dva tři kilogramy mincí různých nominálních hodnot. Drobných nemá nedostatek. Strká mi pod sklem moje dva lístky a peníze nazpátek. Kroutí přitom nechápavě hlavou a jsem přesvědčen, že mě má za vola. Za mnou ve frontě dvacet Asiatů. Také budou kupovat.

V autobuse směr Zličín si se ženou označíme jízdenky, na Zličíně přestupujeme na další autobus. Chytře posílám ženu, aby nastoupila přede mnou a zjistila, zda i v tomto autobusu platí naše jízdenka za 32, anebo si musíme koupit jinou. Řidič vnáší jasno do situace: „Ale paní, cestující jsou si povinni toto před cestou zjistit! Nastupujete, a nevíte! Ale nebojte, já vám to vysvětlím. Ukažte, jakej lístek máte. Tak. A já vám řeknu, že k tomuto platnému lístku musíte doplatit deset korun, abyste mohla se mnou jet.“ Žena mu podává žádanou desetikorunu. „Takže pro příště, pokud máte platnou jízdenku a chcete ject touhle linkou, tak mějte hned připravenejch těch deset navíc, ať se tady nemusíme zdržovat.“ Já postupuji za ženou, šmátrám co nejrychleji po minci a jako zkušený cestující příměstskou hromadnou dopravou ukazuji jízdenku a podávám řidiči desetikorunu. „Vidíté paní? Jako tendle pán,“ volá do vozu.

Pobyt v Praze

Konečně jsme doma. Povídám ženě, zajdi ven a uvídíš, že paní sousedka Tě příjde jako novou spolubydlící řádně vylustrovat. „Dobre, ja som kúpila narcisky, tak ich pojdem posadiť.“ A já si otevřel pivko a pozoruji okolí. Za pár minut, jen co žena vytrhala nějaký ten plevel a nakypřila půdu, vyšla paní sousedka s pometlem a začala zametat chodník. Byl podzim, už bylo listí po kotníky. Znamení toho, že zametala tento podzim poprvé a první příznak toho, že jsem měl pravdu s tím lustrováním. Postupovala směrem k ženě, já se usadil u okna v prvním patře, půllitr na parapetu.

„Dobrý den paní. Vy jste tu nová, žé?“

„Dobrý deň. Áno prisťahovali sme sa minulý mesiac.“

„Jó? Tady se vám bude líbít! A jakpak se jmenujeté?“

„Stryczková.“

„Strýčková? Mluvíte slovensky, a takový český jménó?“

„Ja som zo Slovenska. Moj manžel je z Moravy, a meno je polské. Oni v Karvinej to vyslovujú s kratkym tvrdym ‘y‘ a s kratkym ‘a‘: Stryčkova, viete?“

„Ale nepovídejté. Tak von je z Vostravý? A bydlíte kdé?“

„V prvním patře.“, přepíná žena do češtiny.

„Tam je pěkný bydlení, paní Strýčková. Ale já už musym, víté, vařím voběd. Na shledanou.“

Listí na chodníku zůstává po kotníky. Pouze cestička směrem k záhonku je zametena, listí podzimní vítr pomalu fouká zpět, až se pod ním chodník znovu ztrácí.

Žena vzhlíží vzhůru ke mně do okna: „Vy stě taký Švejkovia všeci, ja vas milujem...“.