Námořník ve výslužbě Joe slyšel výt kojota

Příběh o tom, jak šlo o život nejdříve kojotovi, pak sousedovi Frankovi a jak na to nakonec doplatily papírové vosy.

Soused Joe je svérázný člověk kolem sedmdesátky, srandista, patriot, bývalý námořník irského původu, který léta křižoval oceány v ponorkách. Hned vedle něj bydlí mladý pár, Frank a Jessica. Joe má v pokoji vyznamenání za záchranu života dvou námořníků při výbuchu a požáru ponorky, při němž ztratil většinu sluchu.

Jednou z jara na svatého Patrika k nám Joe přiběhl, na hlavě lodičku, na klopě čtyřlístek, v krvi dvě a půl promile. V ruce třímal fotku jako nezvratný důkaz, že viděl u nás za domem v lese kojota. Kojot cosi ulovil a žral. Asi veverku. Prý kdyby se kojot potkal s jeho psy, tak by jim mohl ublížit. Uklidňoval jsem ho, že kojot je tvor plachý, že uteče, ale když má o ty své dva padesátikilové miláčky strach, tak že mu půjčím našeho kocoura, ten už si s kojotem poradí. Zle se na mě podíval a řekl, že promluví se starostou naší vesnice, jak to vlastně s těmi kojoty v okolí je.

Uběhlo pár týdnů a starousedlík Bill, momentálně též starosta vesnice, se procházel okolo. Joe vyběhl ven a dali řeč na téma kojoti u nás. Bill krotil emoce, že ať to Joe pustí z hlavy, kojot už je určitě někde za horami. Joe ovšem trval na tom, že pokud kojot opět naruší hranici jeho pozemku, tak má právo ho sejmout. V naší vesnici platí zákaz používání střelných zbraní, Bill ale ví, že Joe je starý voják, který umí zacházet se zbraněmi, plus, kdyby se kojot opakovaně přibližoval lidským obydlím, tak by opravdu mohl znamenat nebezpečí třeba pro velmi malé děti. „Střel si kojota, ale jen směrem do lesa a jen na tvém pozemku. Já o ničem nevím,“ vzdal to nakonec Bill a běžel řešit další důležité politické problémy.

Mezitím jsem byl na pár týdnů v Česku a když jsem se vrátil, Joe mě s úsměvem vítal a sděloval, že je rád, že se mi na té Ukrajině nic nestalo. Vedle postávala jeho žena Ricki. Poněkolikáté mu vysvětluji: „Joe, na Ukrajině jsem přece nebyl, byl jsem v Česku. Tam je klid, to ani nehraničí s Ukrajinou, ale třeba se Slovenskem, s Polskem, však to musíš vědět, když Ricki je z Polska.“ Joe se zamyslí, podívá se na ženu a doplňuje: „Ano, Polka to je, ale s irskou injekcí!“ Ricki zrudne, mávne rukou, lamentuje cosi o starém sprosťákovi, nabízí nám Jamiesona a odchází.

Joe už se nemůže dočkat, aby mi sdělil žhavou novinu, že prý jestli vím, co se stalo. „Zastřelil jsi kojota!“ vypadlo spontánně ze mě. „Ale ne, máš chvíli čas? Povím ti.“ Dali jsme si toho Jamiesona, usedli jsme na lavičku, otevřel jsem jemu i sobě pivo a on začal vykládat:

„V sobotu, když jste nebyli doma, jsem si tak v poklidu seděl za domem a čistil svoje zbraně. Všude ticho, akorát Frank vedle cosi kutil na zahradě. Odskočil jsem si domů pro další pivo a zrovna když jsem se vracel ven, slyším z dálky vytí...’Haůůů, haůůů’. Neváhám, běžím pro střelivo, nabíjím, a honem ven. Přikrčil jsem se za zdí a koukám do lesa. Zleva za domem zase ten stejný zvuk... ’Haůůů, haůůů’. Odhaduji, kde asi může kojot být, to víš, už moc rychlý nejsem, tak jsem raději volil pomalé plížení. Jak se zvuk blížil, natáhnu moji devítku, vstanu a… po zahradě běhá Frank a řve ‘au au au au’. Víš, já už tak dobře neslyším… Když Frank čistil křoví, tak se trefil do hnízda sršňů tákhle velikých a oni za ním. Frank stále vyl jako ten kojot, fakt přísahám. Rychle jsem zajistil zbraň, schoval ji za záda, jdu za Frankem a ptám se ho v klidu, zda nepotřebuje pomoc. Volal, že ho poštípaly velké vosy. Víš, já jsem alergik, tak mám doma spoustu léků, antihistaminy a tak. Běžím domů pro lékárničku, odkládám zbraň zpět do pouzdra a zase za Frankem. Pro jistotu jsem vytáhl injekci a vrazil mu jednu přes gatě do zadku, jen pro jistotu. Aby neumřel. Pak jsme napočítali osm žihadel.”

Vím, že Joe je starý šprýmař, a rád své historky přibarvuje, tak jsem si příběh vyslechl, ale nevěděl jsem, do jaké míry mu věřit. Volám na Ricki, že jestli ví, jak Joe lovil kojota. “Blbec starý, málem zastřelil Franka,” mávla rukou. Tak asi něco pravdy na tom bude.

Přemýšlím, že se ještě zeptám i Franka, než o tom celém napíšu do českých internetových novin blog. Ale Franka ne a ne zastihnout. Vidím Jessicu, jak venčí svého bělostného špice, tak pozdravím a dávám řeč. “Joe říkal, že viděl, jak Franka pobodali sršni,” začínám nenápadně. “No, sršni,” usmívá se, “papírové vosy to byly. Frank šel pro jistotu k doktorovi, ale je v pořádku. Je krásné vědět, že máme takové prima sousedy. Joe, jak slyšel Franka křičet, tak hned přiběhl a ošetřil ho.” Potvrzuji Jessice, že Joe je velmi starostlivý a že je dobře, že byl nablízku.

Takže jen malé opravy. Vosy, nikoli sršni, plus korekce velikosti útočícího hmyzu. Joe nepřibarvil až tak moc. Vosí hnízdo jsme zlikvidovali, bylo celé asi tak velké, jako jeden sršeň, jak ho Joe vykresloval. Kojot se od té doby neobjevil. Budu-li něco u domu opravovat a trefím se třeba kladivem do prstu, z bezpečnostních důvodů nebudu řvát “au”. A když už, tak to nesmí být slyšet až k sousedům.