V mojí oblíbené hospůdce v Praze dosáhla inflace cen piva za poslední rok 21,6%. Stanovený dvouprocentní cíl ČNB zde byl překročen o téměř 1000%.
Při mých čtvrtletních návštěvách Prahy jsem v zimě 2015-16 platil za jednu tankovou Plzeň 37 korun, loni na jaře 39 korun, na podzim 41 korun a od prosince 2016 už celých 45 korun. Ptám se číšníka Pepy, co za tím stojí: „Zdražily pivovary a pak máme ty nový elektronický pokladny.“ Při této rychlosti inflace přemítám, kolik bych ušetřil, kdybych dnes vypil sto piv a pak půl roku nic.
Vedle u stolu sedí tři štamgasti, koukají na atletiku v televizi. Objednávám si pivo, smažák, krokety a tatarku. „Jasně, klasika. Zařídíme, vobsloužíme,“ hlásí Pepa a odchází kolem štamgastů do výčepu. Když prochází kolem jejich stolu, zvedne pravou pěst a palcem přes rameno ukáže směrem ke mně: „Konečně si někdo vobjednal něco normálního.“ Jeho kolega k nim směřuje se třemi talíři jídla: „Rybičky připlavaly,“ hlásí a servíruje dobře vypadající pstruhy na roštu. Nemám už odvahu objednávku měnit, když jsem byl právě povýšen na normálního. Pepa by se zlobil.
V televizi stále běží atletika, hází oštěpařky. „Zajímalo by mě, kolik bych tím voštěpem hodil já,“ táže se jeden štamgast svých dvou druhů u stolu. „Ty se radši drž volantu,“ odpovídá mu jeho kamarád, z čehož poznávám, že jsou to povoláním řidiči. „Hodíš a povezem tě k doktorovi.“ „Ale né, mě by to fakt zajímalo,“ nedá se odbýt potenciální oštěpař.
V hlavě si místo odhadu svých možností v hodu oštěpem srovnávám postup cen mého piva a kurzové pohyby za poslední dobu. Nejvyšší evropský bankéř Mario a jeho tým poslali euro z 1,6 na 1,1 dolaru za euro a pak mi pomohla ČNB svými intervencemi a podržením stabilní ceny necelé dva dolary za pivo. Když byl dolar za 16 korun stálo pivo 28 korun, když byl za 19 stálo zhruba 33, a teď, když je za 25, tak máme pivko za 45. Intervence evropských centrálních bankéřů v můj prospěch, dolarová inflace cen českého piva za poslední desetiletí nulová.
Pravda, byly doby, kdy bylo pivo za dvě padesát a dolar na černém trhu za pětatřicet korun, ale do této řeky snad již nikdy nevstoupíme. Pivo pro dolarové cizince za 0,07 dolaru, tedy sedm centů, když ho v té době měli doma asi za 2 až 3 dolary. Pro pořádek, v Ohiu v roce 2017 stojí pinta piva (0,47 litru) v hospodách 5 až 7 dolarů, v turistických centrech a velkých městech 6 až 9, na mnoha letištích se s daní přehoupla přes 10 dolarů za necelý půllitr.
„Kdy hází Špotáková?“ zajímá se jeden ze štamgastů a objednává další pivo za 45. „Já nevím, já čekám na tu Turkyni,“ odhaluje své kritérium pro sledování soutěže jeho kolega. „Hele Gertruda, ta též vypadá pěkně, až na ty svaly,“ komentuje hod Němky. Je jasné, že pstruzi jim šmakují, pivo podporuje trávení. Když usrkávají ze svých půllitrů, délka hodů oštěpem je zajímá asi tolik, jako pivní inflační tlaky.
„Nedáme tam radši zprávy?“ projevuje jeden z dalších zákazníků své přání. „Nemám baterky do dálkovýho. Přinesu ti nedělní Blesk, když se chceš poučit,“ odvětí Pepa, dávaje najevo, kdo je v lokále pánem. Zákazník to není.
„Hele, dej mi ještě jedno, ale bude mi zle.“
„Bude. Ty už jsi sem vcházel jako rapper, já to viděl v přímým přenosu,“ potvrzuje Pepa.
„Ty vůbec nemáš sociální cítění, Pepo.“
„Dopij, nebo ti nepustím ty zprávy.“
„Tak jo, ještě jedno a končím, ať nezdržuju,“ kapituluje štamgast.
Televize je konečně přepnuta na zprávy. Na obrazovce se objevuje bankéř, který vysvětluje, proč a jak centrální banky zasahují do ekonomických pohybů. Dává mi to smysl, drží to přece pro mě nízkou cenu piva. Štamgasti se ale nudí. Nezajímají je ekonomické pochody v zemi, stejně jako je nezajímalo, kolik dnes hodila Gertruda oštěpem. Konečně ty nezáživné informace asi po necelé minutě končí a začíná hlavní dvacetiminutový blok, ve kterém se dovídáme, kde kdo na cestách po celém Česku boural. Štamgasti pokládají svá piva na stůl a beze slova poslouchají.
U auta omotaného kolem stromu hlásí reportérka, že tato alej už dávno měla z bezpečnostních důvodů zmizet. „Dnes mě předjel frajer asi stošedesátkou. To by moh bejt von v tom černým igelitovým pytli… Není škoda těch stromů? Copak ty stromy za to můžou?” filozofuje profesionální řidič.
„Kdysi, když dávali takovejdle horor, tak mi máma dávala před voči ruku, abych se nebál.“
Pepovi se evidentně nelíbí takové slabošské kecy v jeho hospodě: „Kdybys tady chtěl udělat loužičku, tak je to z piva, ne ze zpráv.“
„Koukej, támhle hořelo,“ všímá si další zprávy štamgast.
„Kde?“
„Copak nevidíš, tam jak je to černý,” ukazuje do rohu obrazovky.
Bavím se moudrostmi u vedlejšího stolu a přemítám, jakou váhu v cenovém koši pro zjišťování inflace má to moje pivo v zemi jeho nejvyšší konzumace na hlavu na světě. Vešlo se vůbec pivko do toho koše? Když ano a byla pouze dvouprocentní celková inflace, co muselo tak dramaticky zlevnit, aby se vyrovnal příspěvek piva? Nebo bylo inflačního cíle a konce intervencí dosaženo pouze chlastem, zatímco nic jiného nepodražilo? Nevěřím tomu. Sčítat, odčítat, násobit a dělit ještě trochu umím. Usuzuji, že pivo z koše vyteklo. Pokrčím rameny a fouknu bezradně do pěny v novém baculatém krýglu, se kterým na můj pokyn přispěchal Pepa.
