Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak jsem se (ne)integroval v USA: Tela rokuv v Ameryce a stejnak furt muvjym po našymu

16. 05. 2017 10:21:58
Článek je napsán „po našemu“. Toto nářečí, které jsem v Karviné používal exkluzívně do šesti let svého života a kterým mluvím dodnes, se dost liší od češtiny. Přidal jsem pro jistotu i českou verzi článku a pár vysvětlivek.

Ameryčani se mě nikiedy pytajum, eśli se čujym po tela rokach v Ameryce jak Ameryčan. Moji kamoši v Česku se zaś zajimajum, čy žech zustou normalni. To je, čy žech zustou Čechym.

Jo myślym, že ani tak nězoležy na tym, kaj čověk mjyško, jaki mo občanstvi, čy je Čech nebo Ameryčan, ani jakum řečum muvi. Zoležy na tym, co muvi a jak mu zoležy na luďach, na rodině, kamaradach a tež na źymi, kaj se narodiĺ a na źymi, kaj mjyško. Jak žech je v Česku, tak se čujym mjyndzy svojimi. V Ameryce se zaś lepšy funguje v robotě a každy se staro vjyncy o śebě niž o drugich a něradi mi, co mum robiť a co ni. To mi vyhovuje, ale nikieři ludě z tego sum něščastni a možum se čuť sami. Pro nich asi Ameryka moc nima.

Pro nikierych ludi je tež zajimave, že i gdyž žech od malutka muviu po našymu a mjyškou v Karvine, dycki žech se čuĺ jako Čech, ni Polok, ni Slezan, ni Moravak, ni gorol. Naš synek už je Ameryčan, ale dobře vjy, kaj mo kořyně. Ježdžymy s nim do babiny do Karvine a na Slovensko na prazdniny, aby tež umjou aspuň troche po česku a znou rodine. Inkši ludě od nas z kraja se možum čuť třebas jako Moravacy, Ślunzocy nebo Polocy. Je fajne, že nas je tela a že možymy byť, čym chcymy a žyť, kaj chcymy, pokiel se zaś jakośik vladnouci strana něbydě čuť ohrožuno našum svobodum a nězrobi z ni trestny čin.

Jak se čověk rozhodně kajśik odjechať a žyť tam, jasne že to nima vubec stejne, jak jechať tam na krutkum dobe na dovolenum nebo na navštěve. Nima to jednoduche přijechať kajśik, začnuť tam fungovať a zvyknyť se hned na všystko. Ludě sum inkši a nimajum čas se starať o to, že něvjytě, kaj nejlepšy kupiť jodĺo, jak se dostať na drugi kuněc mjasta, anebo že se nimotě s kim pobaviť. Čověk mo potym tendence vjela vjecy, co se mu něpodobajum, bo nima na nich zvykĺy, kritizovať.

Jak žech přijechou do tego Clevelandu v roku 1992 do škoĺy, to my ešče niměli v běžnym slovniku taki ty sľova jako multikulturni, integrace a tak. Bo do Československa se předtym žodyn něchťou moc integrovať, asi vjymy všystcy čymu. Tuž žech se nimiou čego chytiť a něbyĺ žech vubec poučuny. Teraz, jak ti mĺodi přijadum, tak to je uplně inkše. Vjedzum lepšy, do čego idum.

Jynzyk je to pjyrše, co je třeba se pořundně naučyť. Jak muviĺa babina: inač se to piše, inač se to čyto, mamřum ešče ku tymu. No, jak žech přijechou, něrozumjou žech jim nic. Ale fakt nic. Čytou žech v pohodě, ale jak na mě spuśtili, tak byĺ kuněc. A ku tymu se furt bavili o čymśik, čymu žech tež vubec něrozumjou. O bejsbolu, o jejich polityce a o spěvakach, kjerych žech něznou. Až začli muviť o babach, tak to už byĺo lepše. Ni že bych rozumjou babum, bo tym něrozumi žodyn chĺop, ale rozumjou žech aspuň o čym muvium a mug žech se přidať. Od tej doby, jak my zašli do gospody, tak byľo dycki fajně.

A teraz ti novi přistěhovalcy, co napřiklad na pivo z naboženskich duvoduv nimožum, tak majum hendikep a mušum se integrovať inač. To jim spomaluje tum jejich integrace, hledajum potym spiš jedyn drugigo, niž novych kamošuv Ameryčanuv. To podle mě nima dobre. A ni ynym podle mě.

Tak aji už dovno vznikĺy ve vjynkšych mjastach štvrtě jako třebas „Maĺo Italie“ (Little Italy) nebo „Činski mjasto“ (Chinatown) nebo „Maĺe Tokio“ (Little Tokyo). Ni že by Japoncy, Čiňani a Taliani něchlastali, ale asi se nikjeři styděli, že něumjum pořundně po anglicku nebo jim chybjaĺy vjecy a ludě, co na nich byli zvykli. Byĺo jim teskno. A jak jich přijechaĺo moc naroz, zrobiĺy se ty geta a žyjum v nich doteraz podle svojigo.

V Clevelandu je tež „Slovansko dědina“ (Slavic Village), kaj mjyškajum děcka Čechuv, Sĺovokuv, Polokuv a Slovincuv, co přijechali dovnějšy. Ale funguje to tam jak v Ameryce, možna pore obchoduv tam je takich našych. Je tam aji kośťuĺ śvjyntego Jana Nepomuckigo.

Kromě jynzyka se čĺověk muśi zvyknyť na novych ludi. To je tak jak zvyknyť se na novego vedoucigo v robotě nebo na šfigerfotra a šfigermutre. Něvybrali śte se jich, možetě měť ščynśti na dobrych aji na... ni moc dobrych.

Mě pjyrše v Ameryce překvapovaĺy napřiklad prodavački v obchodě. Jak se furt na mě śmioĺy a zdroviĺy mě, jo se myślou, že se jim podobum. Byĺ žech mĺody a gupi. No a zaś teraz jak přijadym do republiki na navštěve a zundym do obchodu v Karvine nebo do gospody v Pradze, mročum se tam na mě nikiedy tak, že se zaś myślym, že sum na mě nasrani. Ale jo se tež čynsto mročym, ynym tak, bo nad čymśik pravě přemyślum a něgnivum se přitym na žodnego. Ameryčani se mě vjela razy pytali, čy mě cośik štvje, že se tak mročym. Muśou žech se naučyť śmjoť a byť troche aji optimista jak uni.

U nas jak se kdo mročy, něbjerym to jako cośik něnormalnigo. Ale jak přijedě do nas taki cizinec, co se chce integrovať, a ludě se na něgo furt mročum, tak z tego može chytiť aji depke a jedě radšy dali na zapad. Poradzym tym, gdo něchcum v Česku žodnego integrovať, tak se klidně možum mročyť jak normalně a Česko zustaně naisto Čechum.

Eśli žech se teda v čymśik amerykanyzovou tak v tym, že se vjyncy śmjejym a tež žech je o dośť vjykšy optimista, niž žech předtym byĺ. Vjela vjecy u nas aji v Ameryce funguje normalně a dokiel možymy muviť a pisať o tym, co se num něpodobo, tak nima třeba se zbytečně mročyť a strašyť katastrofickimi scenařami.

Legenda

u: neznělé „u“, něco mezi „o“ a „u“ nebo jako v angličtině neznělé „e“. Nadpis: Tela rokuv v Ameryce a stejnak furt muvjym po našymu

ś: měkké, šišlavé „s“, jako v polštině.

ź: měkké, šišlavé „z“

ĺ: to je malé „L“ s čárkou, jako polské L. Čte se obvykle jako dvojhláska “u” propojená s jinou samohláskou. Příklad: „byĺo“ se čte jako „byuo“

Překlad článku. Úmyslně téměř doslovný, i když v češtině by některé věty zněly lépe s jiným výběrem slov a slovosledem.

Jak jsem se (ne)integroval v USA: Tolik let v Americe a stejně stále mluvím po našemu

Američani se mě někdy ptají, jestli se cítím po tolika letech v Americe jako Američan. Moji kámoši v Česku se zase zajímají, zda jsem zůstal normální. To jest, zda jsem zůstal Čechem.

Já myslím, že ani tak nezáleží na tom, kde člověk bydlí, jaké má občanství, zda je Čech nebo Američan, ani jakým jazykem mluví. Záleží na tom, co mluví a jak mu záleží na lidech, na rodině, kamarádech a též na zemi, kde se narodil a na zemi, kde bydlí. Když jsem v Česku, tak se cítím mezi svými. V Americe se zase lépe funguje v práci a každý se stará více o sebe než o druhé a neradí mi, co mám dělat a co ne. To mi vyhovuje, ale někteří lidé jsou z toho nešťastní a můžou se cítit sami. Pro ně asi Amerika moc není.

Některým lidem příjde zajímavé, že i když jsem od malička mluvil po našemu a bydlel v Karviné, vždy jsem se cítil jako Čech, ne Polák, ne Slezan, ne Moravák, ne horal. Náš syn už je Američan, ale dobře ví, kde má kořeny. Jezdíme s ním k babičkám do Karviné a na Slovensko na prázdniny, aby též uměl aspoň trochu česky a znal rodinu. Jiní lidé od nás z kraje se mohou cítit třeba jako jako Moraváci, Slezané nebo Poláci. Je fajn, že nás je tolik a že můžeme být, čím chceme a žít, kde chceme, dokud se zase nějaká vládnoucí strana nebude cítit ohrožena naší svobodou a neudělá z ní trestný čin.

Jakmile se člověk rozhodne někam odjet a žít tam, není to samozřejmě stejné jako jet tam na krátkou dobu na dovolenou nebo na návštěvu. Není jednoduché někam přijet, začít tam fungovat a hned si na všechno zvyknout. Lidé jsou jiní a nemají čas se starat o to, že nevíte, kde se nejlépe kupuje jídlo, jak se dostat na druhý konec města, anebo že se nemáte s kým pobavit. Člověk má pak tendenci hodně věcí, které se mu nelíbí, protože není na ně zvyklý, kritizovat.

Když jsem přijel do Clevelandu v roce 1992 do školy, to jsme ještě neměli v běžném slovníku taková ta slova jako multikulturní, integrace a tak. Protože do Československa se předtím nikdo nechtěl moc integrovat, asi všichni víme proč. Tož jsem se neměl čeho chytit a vůbec jsem nebyl poučen. Teď, když ti mladí přijedou, tak je to úplně jiné. Vědí lépe, do čeho jdou.

Jazyk je to první, co je třeba se pořádně naučit. Jak říkala babička: jinak se to píše, jinak čte, k tomu ještě mumlají. No, když jsem přijel, nerozuměl jsem jim nic. Ale opravdu nic. Četl jsem v pohodě, ale když na mě promluvili, tak byl konec. A k tomu se stále bavili o čemsi, čemu jsem též vůbec nerozuměl. O baseballu, jejich politice a o zpěvácích, které jsem neznal. Až začali mluvit o ženách, tak už to bylo lepší. Ne že bych ženám rozuměl, protože těm nerozumí žádný chlap, ale rozuměl jsem aspoň o čem mluví a mohl jsem se přidat. Od té doby, jak jsme zašli do hospody, tak bylo vždy fajn.

A teď ti noví přistěhovalci, co například na pivo z náboženských důvodů nemůžou, tak mají handicap a musí se integrovat jinak. To jim zpomaluje tu jejich integraci, hledají potom spíše jeden druhého než nové kamarády Američany. To podle mě není dobré. A nejen podle mě.

Tak také už dávno vznikly ve větších městech čtvrti jako třeba „Malá Itálie” (Little Italy) nebo „Čínské město” (Chinatown) nebo „Malé Tokio” (Little Tokyo). Ne že by Japonci, Číňané a Italové nechlastali, ale asi se někteří styděli, že neumí pořádně anglicky nebo jim chyběly věci a lidé, na které byli zvyklí. Stýskalo se jim. A když jich přijelo hodně najednou, vznikla ta gheta a žijí v nich dosud podle svého.

V Clevelandu je též „Slovanská vesnice” (Slavic Village), kde bydlí potomci Čechů, Slováků, Poláků a Slovinců, kteří přijeli daleko dříve. Ale funguje to tam jako v Americe, možná pár obchodů je tam takových našich. Je tam i kostel svatého Jana Nepomuckého.

Kromě jazyka si člověk musí zvyknout na nové lidi. To je stejné jako zvyknout si na nového vedoucího v práci nebo na tchána a tchýni. Nevybírali jste si je, můžete mít štěstí na dobré a také na... ne moc dobré.

Mě nejdříve v Americe překvapovaly například prodavačky v obchodě. Jak se stále na mě smály a zdravily mě, já jsem si myslel, že se jim líbím. Byl jsem mladý a hloupý. No a teď zase když přijedu do [České] republiky na návštěvu a zajdu v Karviné do obchodu nebo do hospody v Praze, mračí se na mě někdy tak, že si myslím, že jsou na mě naštvaní. Ale já se též často mračím, jen tak, protože nad něčím právě přemýšlím a nehněvám se přitom na nikoho. Američani se mě mnohokrát ptali, zda mě něco štve, že se tak mračím. Musel jsem se naučit se usmívat a být trochu i optimistou jako oni.

U nás když se někdo mračí, nevnímám to jako něco nenormálního. Ale když k nám přijede takový cizinec, který se chce integrovat, a lidé se na něj stále mračí, tak z toho může chytit i depku a jede raději dále na západ. Poradím těm, kdo nechtějí v Česku nikoho integrovat, tak se klidně můžou mračit jako normálně a Česko zůstane určitě Čechům.

Jestli jsem se tedy v něčem amerikanizoval, tak v tom, že se více usmívám a též jsem o dost větší optimista, než jsem předtím byl. Mnoho věcí u nás i v Americe funguje normálně a dokud můžeme mluvit a psát o tom, co se nám nelíbí, tak není třeba se zbytečně mračit a strašit katastrofickými scénáři.

Tak a od teraz eśli zaś bydym pisať, tak ynym po česku, bo fakt nimum čas pisať članki dva razy a ani nimum klavesnice po našymu na mojim počitaču.

Autor: Karel Stryczek | úterý 16.5.2017 10:21 | karma článku: 30.55 | přečteno: 973x

Další články blogera

Karel Stryczek

Daně v USA: platí je všichni a platí jich hodně

Přátelé se často zajímají, jak jednotlivci nebo rodiny platí v USA daně a hlavně kolik se platí. Popíšu hlavní daňové kategorie, které se dotýkají každého, přidám základní informace o výši daní a jak placení funguje.

17.7.2017 v 10:43 | Karma článku: 40.74 | Přečteno: 6547 | Diskuse

Karel Stryczek

Na taneční zábavě v Texasu

Byl nám doporučen „super country bar“ někde na hranicích mezi Oklahomou a Texasem. Jeli jsme z města půl hodiny na západ, potom u starého ranče opustili cestu se zpevněným povrchem a zatočili na jih mezi chřestýše do stepi.

24.6.2017 v 9:58 | Karma článku: 32.13 | Přečteno: 1285 | Diskuse

Karel Stryczek

Tajemné poklady vodníka Karla

Nad rybníčkem s rákosím v rozkroku urostlého stromu zjevil se podle pamětníků léta Páně 2017 vodník. Od těch dob po staletí poklady své tam Karel střeží, dušičky smrtelníků obyčejných i mocných z dob dávných v hrníčcích úpí.

19.6.2017 v 10:45 | Karma článku: 25.51 | Přečteno: 326 | Diskuse

Karel Stryczek

Americká levice: nic neřešící zloba a nenávist

Levicový aktivista, dobrovolník z prezidentské kampaně Bernieho Sanderse, se ve středu pokusil o atentát na skupinu nenáviděných republikánských kongresmanů. Střílel na ně v oploceném areálu hřiště jako na králíky v králíkárně.

16.6.2017 v 10:32 | Karma článku: 36.19 | Přečteno: 1093 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Josef Nožička

Neodsuzujme Češku za to, že jela do Egypta. Odsuzujme islámský radikalismus

Jak nás dnes informovala většina našich médií, česká občanka, která byla v egyptské Hurghadě zraněna při útoku islámského fanatika, je ve stavu klinické smrti.

26.7.2017 v 22:17 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 1 | Diskuse

Jan Pražák

Úředníci budou dál kontrolovat, čím lidé doma topí

Tak nám ústavní soud posvětil úřední kontroly kotlů v našich obydlích. Přijdeme zase o kus svobody. Neshodneme se s nějakým sousedem, on nás udá, že prý zasmraďujeme okolí a úředník nám vleze do baráku zkontrolovat, čím topíme.

26.7.2017 v 20:43 | Karma článku: 12.63 | Přečteno: 216 | Diskuse

Luděk Mazurek

Soudní dvůr EU žádný rozvrat nastaveného nefunkčního systému imigračních kvót nedopustí!

Generální advokát Soudního dvora EU Yves Bot dnes navrhl zamítnout žaloby Slovenska a Maďarska proti mechanismu přerozdělování žadatelů o azyl podle kvót. Radujme se! Evropské právo bude bez nejmenších pochybností naplněno!

26.7.2017 v 19:30 | Karma článku: 32.17 | Přečteno: 660 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Recenze bestselleru „Koruna“ od Kiery Cassové

Princezna Eadlyn Schreavová z Ilei stojí před těžkým rozhodnutím, aby upevnila královský trůn, musí si v zoufale krátké době najít manžela. Dá se to stihnout za dva měsíce? To nám prozradí román „Koruna“ od Kiery Cassové.

26.7.2017 v 18:05 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 54 | Diskuse

Jan Ziegler

Izraelci a Němci se postavili ruským výtržníkům

Nechybělo mnoho a moje žena, pokladní na jednom z nejkrásnějších českých zámků – Hluboké nad Vltavou, zmáčkla nouzové tlačítko. Naštěstí stateční muži stále existují a přišli jí na pomoc.

26.7.2017 v 17:58 | Karma článku: 30.56 | Přečteno: 1225 | Diskuse
Počet článků 55 Celková karma 33.24 Průměrná čtenost 1433

Prvních 25 let života jsem prožil v České republice (Československu), v Karviné a v Praze. Druhých 25 let v USA. Současným domovem je vesnice Boston Heights, stát Ohio, kde bydlíme s rodinou blízko města Hudson, někdy považovaného za předměstí Clevelandu. V rodné zemi trávím asi dva měsíce ročně s rodinou, přáteli a s kolegy z firem, se kterými úzce spolupracujeme.

Psaní je mým koníčkem. Profesí je automatizace výroby, inovace a optimalizace technologických procesů. Jsem technik, a proto mě spíše zajímají data, fakta a nefiltrované diskuse, které si pak přeberu a závěry udělám sám. Mám respekt k různorodým názorům, chráním si osobní svobodu, snažím se lidem naslouchat a své myšlenky vyjadřovat v klidu, s dobrým úmyslem přispět do zajímavých diskusí.

Své politické komentáře, zamyšlení a informace sdílím, když mi na netu chybí. Mám radost, když mě někdo předběhne. Ušetří to práci a potěší, že existuje alespoň jedna spřízněná duše. Do rubriky "Zajímavosti, fotoblogy" vložím tu a tam příběh z cest, zajímavost z Ohia nebo z prostředí svých přátel.

Jsem sportovní fanoušek. V mezinárodních soutěžích fandím českým týmům a reprezentaci, klubům z Karviné, Ostravy, Clevelandu a Pittsburghu. Hraje-li se hokej Česko-USA, mám jistotu, že vyhrajeme "my". V den zápasu jdu ale do práce s šálou Czech Team omotanou kolem krku.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.