To je konec, dojeli jsme! Čím mi Češi a Američani umí zvýšit krevní tlak

Obyčejné situace, kdy se něco pokazí nebo potřebujete udělat nějakou speciální práci. Půjde to, nepůjde to? Umí to někdo opravit, jak dlouho to bude trvat, kolik to bude stát. Jako první udeří nejistota, jak to všechno dopadne.

V Česku dokáží první reakce lidí na nečekanou situaci vyděsit i notorického flegmatika. Náhle vzniklá nejistota třeba i díky banálnímu problému je drtí. Američani zas nemají problém s ničím i v situacích, ve kterých by si problém připustit měli.

Pokud není neznalý cizinec seznámen s lokální středoevropskou kulturou, neví, že v nejistotě nastalé situace je nejdříve potřeba se řádně vystresovat, těžce zapochybovat o jakékoli naději na vyřešení problému a teprve poté problém řešit.

Porucha auta. Vzpomenu na tátu, vášnivého kutila, který doma dokázal opravit naprosto všechno. Vždy podumal, donesl nářadí a opravil. Jen se nesmělo nic porouchat náhle. Jako jednou na dovolené, když jsme našli naše auto s loužičkou pod motorem. „Tak, a dojeli jsme. To je konec! No jasně, určitě díra v chladiči. Auto je na odpis, nikam se teď nedostaneme.“ Nešťastně seděl vedle auta, naštvaný, tvářil se bezradně. Měl jsem strach. Pak kouknul do motoru a zjistil, že praskla gumová hadička k chladiči. Nastal další stres: „Tu hadici neseženeme.“ Psala se osmdesátá léta dvacátého století, sehnat v té době součástky chtělo fištróna a známé. „Skončili jsme. Dojeli jsme,“ opakovaně lamentoval a obcházel okolo nepojízdného vozu.

Vyslal mě a mámu do města poptat se v mototechně a v servisu, ale samozřejmě neměl žádnou naději, že něco seženeme. No, sehnali jsme, jednu měli! Smilovali se a svoji poslední hadičku nám prodali, když viděli máminy smutné a moje vystrašené oči. Táta si pak obě hadičky prohlédl, prohlásil, že tu novou dávat do motoru je škoda, izolepou zalepil tu starou, namontoval zpět a doplnil vodu do chladiče. Jeli jsme dál. Opravená hadička vydržela léta, náhradní hadička pak přežila mezi jinými náhradními díly celé auto, nebyla nikdy použita.

V práci v Praze. „Víš, Karle, ten problém, co mají u zákazníka. Já jsem se díval na jejich data i grafy, není tam vidět nic. S tím jim bohužel asi nepomůžeme,“ hlásil mi kolega dopoledne. Odpoledne volal, že si vyžádal další informace, a že to je průšvih, že to vypadá blbě, že jejich regulace je nastavena zle a navíc zítra nemá čas, protože pracuje na jiném projektu.

Do pytle, popíjím u večeře pivo a dumám, co s tím. Ale co, ráno moudřejší večera, snad mě zítra něco napadne. Ráno v autě celou cestu přemítám, jak zdůvodním špatnou funkčnost zařízení a jaký postup navrhnu. Piju kafe a v hlavě mi to šrotí. Pustím počítač, v něm zpráva od kolegy: „Už jsme to vyřešili, byla to jen taková blbost.“

V bance v Karviné. Potřeboval jsem udělat trochu neobvyklou transakci. Takový už jsem, kdykoli příjdu do banky pro jistotu mi hned hlásí, že mnou žádané transakce jsou neobvyklé. Takže mě nepřekvapila úvodní reakce sličné bankéřky: „Ale pane Stryček, vite, to asi nepude. Aspoň ja sem to ešče nigdy nedělala.“ Koukám na slečnu, nevěřím. Dělala to, určitě „to“ dělala...

Kouká do počítače. „Ale počkejte, tu mi to muj počitač nabizi. Ja se enom pro istotu zeptam šefove.“ Šéfová schvaluje. Hurá, jde to!

Podávám jí můj pas. Náhodou ho otevře na stránce s vízem. Je tam fotka, jméno, datum narození, čísla. Popisy jen anglicky. Klepou se jí ruce, kouká chvíli na mě, chvíli do pasu. Otáčí se na kolegyni: „Aničko, podivej se, takovy pas sem nigdy předtim neviděla. Plati aji u nas?“ A chce znovu běžet za šéfovou. Anička obrátí list na první stránku a dá slečně pas zpět do ruky. Slečna vyloudí blažený úsměv a bez problémů vyřídí moji transakci.

A teď přesun za Atlantik.

Absolutně opačná první reakce, která neznalého člověka potěší, ale znalému se rozsvítí v hlavě semafory varovných červených světel, když uslyší „No problem“. Když víte, že je něco na dýl a někdo vám tvrdí, že to za sekundu zvládne s prstem v nose, tak pojmete podezření, že dotyčný jen sebevědomě kecá.

V bance v Clevelandu. Když už jsme u těch bankéřů, poslat peníze z Ameriky kamkoli je kvůli zákonům o praní špinavých peněz a financování teroru vcelku komplikovaná transakce, hlavně když se dělá poprvé. Vím to, a proto očekávám, že to bude chvilku trvat. „Ale jistě, no problem,“ pán v bance s úsměvem nabízí kafíčko, keksíky a židli. Pak si otevře manuál, v obsahu hledá požadovaný typ transakce, pak jde na příslušnou stranu. Během své tříměsíční bankovní kariéry to ještě nedělal, proto si myslel, že „No problem“. Po hodině jsme u druhého odstavce desetistránkového popisu postupu. Pán se potí, já nemám trpělivost ani zbytek dne na posezení u kafíčka. Odcházím do jiné pobočky.

Tam maník řekne kolegovi, ať jde sám na oběd, že tohle je tak na půl hodiny. Vyžádá moji identifikaci a částku, kterou chci poslat. Sype do počítače informace, produkuje výtisky, které kontroluji a později podepisuji. Podepisuje také on i další paní v pobočce, oskenované dokumenty někam posílají. Nakonec volají do centrály ke schválení. Po ověření, že nejsem na seznamu teroristů a drogových dealerů dostávají kód, po kterém je transakce spuštěna. Po asi 30 minutách opravdu rychlé práce a dvojím schválení. V druhé pobočce, kde to byl „No problem“ bych už pil čtvrté kafe a stále bychom ověřovali, zda mám na účtu potřebné peníze k poslání.

Řemeslo. Sousedům se líbila naše podlaha v koupelně. Chtěli, aby jim jejich řemeslník udělal podobnou, jen si paní vybrala jiné kachličky. „No problem“ zahlásil řemeslník a pustil se do výroby čehosi, co po týdnech útrap vypadalo jako pražská dlažba po několika staletích provozu. Paní byla nešťastná. Po dalších třech měsících tahanic a žalobě firmy za fušéřinu má paní krásnou novou podlahu. Na třetí pokus, no problem!

Podobná sága s opravou naší pračky. Po úvodním „No problem“ a výměně prý vadné elektronické součástky, se přišlo na to, že vadný je zámek u dvířek, načež byl tento již zdarma vyměněn, ale pračka stále nic. Po dalších dvou týdnech praní na valše a čekání na další kus elektroniky, který zařízení řídí, se zjistilo, že nově dodaná součástka je závadná, proto je třeba objednat další.

Potřebovali jsme samozřejmě úplně jinou náhradní součástku, jakýsi adaptér. Zeptal jsem se „odborníka“ v obchodě, zda ji mají. Poučil mě, že samozřejmě mají a že „No problem“ a vedl mě k příslušnému regálu. Pochyboval jsem o správnosti volby a ukázal na podobnou krabičku, zda tato není ta správná. Začal používat odborná slova, prý musí být správná voltáž, wattáž a studoval návod k použití obou součástek. Nakonec se kolem regálu shluklo pět prodavačů a četli a četli... No nic, neriskoval jsem další hmotné škody na zařízení, poděkoval jsem za pomoc, šel jsem za našim firemním elektrikářem a požádal ho o výběr správné součástky. Odborníci se rozutekli radit dalším zákazníkům.

...

Jo, a tuhle jsem letěl letadlem a pilot zahlásil, že budeme pro jistotu okamžitě přistávat, že kontrolka hlásí nižší tlak vzduchu v kabině, ale jinak že motory běží a samozřejmě „No problem“. Zavřel jsem oči, zapřemýšlel o životě a začal se těšit na drink tam dole na letišti.