Předvánoční úklid atomové ponorky

Po několika týdnech pod vodou a pozorování radostného života na sovětských základnách, po dobojování další bitvy studené války zamířila imperialistická ponorka do teplých moří jihovýchodní Asie k očistě, opravám a doplnění zásob.

Vynořila se z hlubin oceánu a zakotvila v přístavu, kde se odehrál příběh, který mi vyprávěl starý námořník...

Těšili jsme už do přístavu. Když jsme připluli, měli jsme volno, pak přípravy na další plavbu a před ní pak mělo být zas volno. Blížily se Vánoce, venku bylo příjemné léto. Řešili jsme pár drobností, mezi nimi ucpaný záchod. Všechno už bylo čisté, jen ten záchod ne a ne prošťouchnout.

Dělali jsme na tom tři. Uzavřeli jsme celé oddělení, kdyby se něco nepovedlo, ať není všude smrad. Kýble s čistidly, hadice a jelo se. Rozhodli jsme se, že použijeme tlakový vzduch zevnitř. Že natlakujeme jímku a špunt vyletí z mísy jako ze šampáňa. Dvě atmosféry ale bylo málo, ani to s tím nehnulo.

Už byl skoro čas jít do přístavu za holkama, tak jsme dotáhli vysokotlakou hadici, že prostě teď anebo nikdy. Vysílačkou jsme hlásili na velín, jaký tlak potřebujeme. Kámoš si sedl na víko záchodu, kdyby to náhodou vystříklo, ať nejsou sračky všude.

S vysokotlakým vzduchem není žádný špás, šedesát pět atmosfér maximum. Nastavili jsme deset a nic. Dvacet a nic. „Osolme to, co už, vyčistit se to musí a když to vystříkne, tak to uklidíme,“ zavelel jsem k rozhodujícímu útoku na tvrdohlavou mísu. Zkontrolovali jsme, že máme zavřené oboje hermetické dveře, aby se nic nedostalo mimo pracovní prostor. Vysílačkou jsme si řekli o padesát atmosfér, na záchodové víko jsme si sedli dva, třetí akci koordinoval.

Pak už si pamatuji jen ránu a jak jsem letěl ke stropu. Všude začala stříkat voda smíchaná s chemikáliemi a výkaly mužstva. Shora jsem padal na všechny čtyři, přímo do několikacentimetrové vrstvy splašek, kterých ohromnou rychlostí přibývalo. Gigantický sprej vytvořený z mísy chrlil gejzír nahnědlé mlhy směrem ke stropu, kde všechno kondenzovalo, rozlézalo se po stropě a padalo na podlahu. „Vytrhni tu hadici,“ uslyšel jsem odněkud. Zanořil jsem se do té smradlavé směsi a odjistil hadici. Chyba. Hadice sebou švihla, vyrazila kámošovi vysílačku z ruky, zajela zpět do bizarní tekutiny a tlakem hnaný bublifuk začal v malém prostoru našlehávat chemicko biologické kapučíno.

Pěna stoupala, ale to už nám běželi na pomoc. Otevřeli zvenku jedny dveře. Další, tentokráte naprosto klíčová, chyba. Spodní tekutá už asi metrová vrstva páchnoucí směsi se vyvalila ven z oddělení záchod směrem ke kajutám velitelů plavidla. Dveře zatlačit zpět už nešlo. V dálce v pěně, která nám sahala až po ramena, se začaly kámošům rýsovat naše postavy. Mezitím roztok pokračoval směr kapitánský můstek a kuchyň, právě zásobenou proviantem na další tři měsíce.

Tsunami týdny tlejících výkalů vytlačených z jímky, smíchaných se saponáty a desinfekčními roztoky, se začala uklidňovat. Pomalu se roztékala po celé ponorce, hledala si škvírami cestičky do nejhůře čistitelných zákoutí, pomalu kapala do nižších pater. Ostrůvky hnědomodré pěny ji zdobily a pomalu pokračovaly do míst nejmenšího odporu. Bylo hrozné ticho a puch jako z jiné planety.

Otřel jsem si rty, plival kolem sebe a z nosu vyfukoval špínu. Mezi zuby mi skřípěly nějaké malé nasáté kousky kdoví čeho.

Kapitán byl mimo plavidlo. Za dva dny měl přiletět dvojhvězdičkový admirál na kontrolu. Všechno vysát, vyčistit, že se podlahy budou znovu zrcadlit! Operace inkognito. V přístavu nesměl mít nikdo ani potuchy o našem stavu nouze. Satelity říše zla ani dalekohledy špehů v přístavu nesměly odhalit, že chlouba amerického válečného námořnictva není bojeschopná.

Při čištění jsme se střídali, odpočinkovou službou bylo procházet se vzorně ustrojeni kolem lodi s cigárem, předstírat absolutní klídek a tvářit se jakoby nic. Pohodička. Smradoměry snad špióni nemají. Uvnitř galeje. U lodi přistavený náklaďák plný čistidel, větráků a vysavačů, zvenku se tvářící jako že zrovna přivezl čerstvé pečivo. Dodnes nechápu, kdo to všechno tak rychle sehnal.

Nad ránem jsme měli z našeho pohledu čisto, ale kámošům vracejícím se z přístavu něco v ponorce nevonělo. Na nízký tlak to svést nešlo, slunce už ráno pálilo, obloha ani mráček. Tohle je třeba dořešit, než přifrčí admirál. Větráky, parfumerie a deodoranty v akci. Další vlna očisty.  

Admirál byl s inspekcí spokojen. Před odchodem vyjádřil obdiv nad uvedením ponorky do bojového stavu v tak krátkém čase po dlouhé plavbě. „Normální rutina pane,“ hlásil kapitán. „Já vím, hlavně, že nic neucítili Sověti,“ mrknul admirál a zmizel v přístavu.

Kapitán pak mužstvu na nástupu tlumočil oficiální pochvalu admirála za „vzorné plnění povinností nad rámec předepsané individuální zodpovědnosti, úspěšné zkrácení tabulkové doby oprav a uvedení plavidla do bojového stavu při nepředvídaných komplikacích s infrastrukturou". Při honbě za třetí hvězdou si admirál nemůže dovolit žádný škraloup.