Kovboj a Moravák poznávali jižní Slovensko

V trnavském baru to hučelo. Štamgasti, pár lidí z vedlejšího hotelu a parta oslavující něčí narozeniny. Můj kamarád Jeff, kovboj z Colorada, byl poprvé pracovně na Slovensku. 

S Jeffem jsme od rána pracovali v místní fabrice, pak jsem mu po večerech pomáhal se studiem lokálních nápojů a obdivováním krás Slovenska. Missky Slovenska stály narovnané v řadě: marhuľovica, čerešňovica, borovička, slivovica, následované missáky Česka: Becher, Fernet, Tuzemák.

„Začneme zleva,“ zahlásil Jeff, můj zákazník, můj pán. Kromě destilátů si hned zamiloval brynzové halušky, poznal hodně kamarádů a od té doby je na Slovensku vařený pečený. Navždy okouzlen krásami země.

Po letech jsem se tam ocitl znovu. Jeff seděl obklopen svými kumpány z okolních vesnic, se kterými se časem seznámil, pravidelně s nimi chlastal a jakože se učil slovensky.

„Ty robíš s Jeffom? Odkiaľ si?“

„Z Čech,“ v baru najednou ticho. Následuje přísný dotaz: „Odkiaľ z Čiech?“

„Z Karviné,“ od baru se ozval skupinový výdech úlevy. „Jaj, dobre! Čo hovoríš, že si Čech, keď si Moravák. Daj si s nami borovičku.“ Po několika borovičkách jsem si přisedl k baru. Později mi bylo za další podpory destilátů dokonce oficiálně povoleno „aj kritizovať Slovákov, lebo som neni Čech, ale Moravák.“

Naproti u baru seděli dva Američani, co pracovali vedle na stavbě. Zaslechli jsme je s Jeffem, jak se spolu anglicky baví a ... inu... kritizujú Slovákov, ač k tomu neměli povolení. S Jeffem to šilo, styděl se za ně. Lupnul do sebe dalšího panáka, bouchnul pěstí do stolu a vyzval je ke změně tématu.

Ty dvě vazby se postavily a kolem baru se blížily naježené k Jeffovi. Kolem Jeffa se sešikovala celá hospoda. „Podívejte se, jste tady zřejmě jen vy dva trapně neozbrojení. Kdybyste věděli, kolik odsud odnesli lidí a kolik louží krve tady Alenka vytírala,“ Jeff kyne k barmance, „tak si sednete, dáme si spolu pivo, zavřete držky a chalani si můžou nechat nožíky v kapsách.“

Zhltli ta dvě piva a navždycky zmizli. Začal jsem si vážit nově nabytého privilegia kritizovať.

Dorazil další štamgast: „A kto je toto?“ ukazuje na mě. „To je Karolko z Moravy.“ „Jaj, dobre. Dáme si borovičku.“

„Dobre hovoríš po slovensky, ako dlho žiješ na Morave?“ „Žiju v Americe, slovensky mluvím, jen když jsem s Jeffem.“ „Veru dobre ti to ide, daj si so mnou ešte jednu."

„Jeffko a Karolko, poďme sa pozriet k nám, dáme si moje vínko.“ „A máš doma nějaké?“ ověřuju zbytečně. „Hej, asi tristo litrov, ale môžeme aj do pivnički zájsť, keby chýbalo.“

Zaplatili jsme Alence a potácíme se z baru, borovičky se už dostaly do mozkových center. „Počkajte, pôjdeme okolo stanice, potrebujem si kúpiť oné.“ Jasně, počkáme u nádraží.

„Co to potřebuje?" zajímá se Jeff. Snažím se mu vysvětlit univerzální význam slova oné, sám zvědav, co bude kamarád kupovat.

Na nádraží pak kamarád přistupuje k pokladně. „Dobrý deň, potrebujem to oné kúpiť.“ Tak to bude na dlouho, si myslím. Paní pokladní na nádraží mě vyvádí z omylu. Podává mu špehýrkou nějakou kartičku: „Páči sa. Sedem eur.“ „Ďakujem pekne,“ zaplatí, strká kartičku do kapsy a jdeme dál. Čumím, nemám odvahu se zeptat, co to kupoval a jak paní vydedukovala, co chce. Jeff je na pochybách ohledně mých jazykových znalostí.

„Staviam dom Karolko, ukážem ti,“ vcházíme do bytelného domu, kde se v jednou patru bydlí a druhé se dostavuje. „Dobrý deň,“ zdraví manželka a zajímá se, odkud jsem. „Karolko je z Moravy,“ slyším rychle odpověd, abych náhodou zase něco nepopletl. 

„Jaj, dobre. Dáte si s nami vínko, hej? Ja borovičku nepijem.“ Paní zkušeně podle našeho dechu odhaduje, co jsme konzumovali. Souhlasím, i když bych neměl míchat. Po pochodu mám vyvětranou hlavu, chytám druhý dech a možnost odmítnout stejně není. Jeff má žízeň už od nádraží.

Stojíme před tvárnicemi obezděným minipokojíčkem asi metr krát metr. Přemítám, jestli je to budoucí vestavěná skříň nebo sejf. „Tuto budeme mať kotol,“ jasně kotelnička malá, ale proč kolem ní stavěli tu protipancéřovou zeď. Stačila podle mě jen nějaká dřevěná skříňka s dveřmi.

Majitel najednou zbledne, vytahuje z kapsy pásmo, přeměřuje vnitřní prostor minikotelny: „Cí boha, malé to spravili, tuto sa mi kotol nezmestí.“ Netakticky se osměluju a komentuju, že si buď bude muset pořídit menší kotel nebo dvacet centimetrů silnou zeď zbourat a posunout na úkor obýváku. Poznamenávám, že kdyby to byla jen dřevěná přihrádka, že by se posouvala snadněji. „To iba vy Američania ste takí chytrí a staviate papundeklové domy. Toto je poctivý slovenský dom.“ Už mlčím a mířím za ním do obýváku.

„Co to říkal o Američanech?" loudí Jeff, když zachytil jen jedno známé slovo. „Že jste takoví chytří," překládám jen první část věty, nemusí vědět všecko.

„Tuto máme krbík,“ hlásí majitel a ukazuje hrdě na krásně vyvedené průčelí obýváku s krbem. „A tuto tepláky,“ ukazuje manželka nahoru na komín krbu, který končí těsně pod střechou. Komín je nahoře ucpaný starými tepláky. „Nedá sa v ňom ešte kúriť,“ konstatuje majitel.

Nadhazuju, že krb je tedy postaven kvůli dekorativním účelům. „Ale nie. Dvaja múrovali ten krb a všetci ostatní robili strechu. A tí čo robili strechu boli rýchlejší.“

No, tak... stane se.

Pozoruji posmutnělý výraz paní domu. Mění pro jistotu téma. Teď když ví, že kromě Moraváka jsem i Američan, zasní se. „Ja som mala rada Elvisa, ten slávny koncert na Tahiti,“ romanticky hledí do dáli. „Myslíte na Havaji,“ vyletí ze mě spontánně. „Ale čo, veď jedno to je. Tahiti alebo Havaj.“

Ostrovy jako ostrovy. Hlavou se mi honí komentáře, které musí poslouchat Američani hledající Slovensko na Balkáně.

„A príroda aká je tam krásna,“ paní zůstává zasněná. „Niagára, nádherné romantické chvíle plné lásky sme tam prežili,” přesouvá mysl o dalších osm tisíc kilometrů do kontinentální Ameriky, usrkává z poháru vína a vzpomíná.

„Však ty máš chuť stále. Nemusíme ani u Niagáry byť,” majitel shrnuje známé touhy, obejme svoji ženu kolem pasu a všem dolévá.

"Ty si taký suchár. Pamätáš, keď sme sa po prvý raz stretli na diskotéke… ani si ma v tu noc nepomiloval. Celý týždeň som musela čakať až do ďalšej soboty," dělí se paní s cizinci o zážitky z mládí.

Jeff se usmívá, miluje tuto upřímnost a bezprostřednost. Jeho návrat do Colorada je v nedohlednu.

Ilustrace Luboš Zimniok