Banky si z nás udělaly legraci. Opakovaně.

Pracujeme v prostředí mezinárodních firem a občas potřebujeme přesunout finance z účtu v bance na jiný v jiné bance. Jednoduché? Jak kdy. K přesunu korun stačí kliknout na tlačítko na obrazovce, ale zkoušeli jste posílat dolary?

Naivní představa o poslání dolarů z účtu na účet vypadá jednoduše. Zadáte požadavek, banka vám sdělí, zda službu nabízí nebo ne. Pokud ano, bankéř vám řekne, kolik služba v jeho bance stojí a za jak dlouho budou peníze na cílovém účtu. Příjemce zjistí, kolik stojí přijetí platby v jeho bance.

Jasné jak facka by to mělo být, nicméně osobní zkušenosti a zkušenosti blízkého spolupracovníka s několika na pohled velmi jednoduchými transakcemi stojí za zápis, pobavení, poučení a menší varování, co je možno očekávat, troufnete-li si požadovat vcelku standardně vyhlížející bankovní služby.

Transakce 1: Přesun dolarů z dolarového účtu v české bance na dolarový účet v jiné české bance.

Zadáno, posláno. Peníze z účtu zmizely a měly se na cílovém účtu objevit do dvou dnů. Nechme stranou, proč v roce 2021 musí čísla v počítačích reprezentující peníze cestovat éterem dva dny. Přesněji řečeno dva pracovní dny, neboť o víkendu a svátcích mají i počítače asi volno. Kurýr s kufříkem a ochrankou by byl rychlejší a možná i levnější než tučný poplatek, o který si za převod řekly obě banky.

Penízky nedorazily ani za týden, za dva… Zákazník, nebo vznešeně řečeno klient, se u své banky dotazoval. Odpověď? „Rádi Vám zjistíme, kde Vaše peníze jsou, za standardní poplatek 500 Kč za investigaci platby, který máme v ceníku.” Opravdu? Jeden by čekal: „Omlouváme se za velké zpoždění, vrátíme Vám všechny poplatky a peníze se okamžitě objeví na cílovém účtu.” Po několika větách zdůrazňujících, že se jedná o reklamaci služby, za kterou zákazník přece již zaplatil, se ozve „Tak dobře, zatím vám ten poplatek nebudeme účtovat.“

Po několika urgencích bylo zjištěno, že partnerská korespondenční banka, jejíž prostřednictvím penízky putují, nenašla cílový účet a peníze zadržuje. Má prý právo je bezplatně, bezúročně, beztrestně zadržovat a není přitom stanoveno, jak dlouho. Proč taky, že ano? Ale když člověk v bance načerpá kontokorent, tak je kupodivu jasně stanoveno, že za každý den zaplatí vysoký úrok.

Nicméně peníze tato banka vrátila na původní účet díky urgencím již za 14 dnů. Sorry, transakce nevyšla. Ale poplatek 62 amerických dolarů si strhla. To zákazník ještě pln energie přesvědčoval odesílací banku, že mu peníze mají vrátit všechny, že zaplatit 62 dolarů za to, že korespondenční banka nic neudělala a ještě mu zadržela peníze, je, kulantně řečeno, drzost. Ale jinak mám prý štěstí, pro jiného klienta uháněli vrácení nezrealizované zadržené platby tři měsíce.

Transakce 2: Přesun dolarů z dolarového účtu v české bance na dolarový účet v jiné české bance. Druhý pokus jinou trasou.

Po zkušenosti s první transakcí bylo zákazníkem po konzultaci s odesílací bankou zjištěno, že převod prý musí jít jinou trasou, přes americkou banku. Takže cesta peněz byla nastavena: z české banky do partnerské banky v Belgii, americké banky, pak peněžní ústav Rakousích a šup zpět do Česka, to má přece logiku. Zákazníka by toto vůbec nemělo zajímat, ať si klidně peníze obíhají svět několikrát, hlavně že ve stanovený čas přistanou bez újmy tam, kde mají.

Zadáno. Teď to bude brnkačka.

Za dva dny se peníze objevily zpět na původním účtu. Nejde to, hned první banka tuto službu odmítla zpracovat bez udání důvodu, na což má právo, dozvěděl se zákazník. A jeho česká banka to jinak než přes ni neumí.

Transakce 3: Zkusíme to přes jinou českou banku! Třetí pokus.

Poslat dolary do žádané cílové české banky neumí, ale prý je umí zdarma poslat na dolarový účet u jiné české banky a pak to odtamtud může zákazník na vlastní riziko zkusit znovu poslat do té cílové banky. To je nápad! Pravda, poslání do mezistanice proběhlo hladce, takže „problém vyřešen“ a teď už se kliente o to postarej sám u té mezibanky. Dobře, zadán příkaz v internetovém bankovnictví, tihle jsou jistě profíci a opravdu, platba byla v cílové bance do dvou dnů. Ale pročpak na cílový účet dorazilo o pár tisíc dolarů nebo chcete-li o přibližně 5% méně peněz? O takových poplatcích se nikdo nezmiňoval.

Spekulujeme, kde k nárůstu ztrát asi mohlo dojít. Vypadá to, že korespondenční banka ve Vídni, přes kterou peníze opět tajemně putovaly, usoudila, že když posílá peníze do země koruny české, tak přece v korunách, to dá rozum. Takže převedla dolary na kačky s několikaprocentní marží a ty poslala na cílový dolarový účet do Čech. V cílové bance zas asi počítače usoudily, že když si někdo posílá peníze na dolarový účet, tak je tam chce mít v dolarech, takže je automaticky zkonvertovaly na dolary, samozřejmě též s několikaprocentní marží. Počítače nemohou pracovat zadarmo. 

Zákazník kontaktoval svou odesílací banku, co to jako má znamenat. „To je poplatek korespondenční banky, pane, to je běžná věc, případ uzavřen.“ Až když v druhém emailu namítáme, že poplateček ve výši pár tisíc dolarů se nám nezdá, odpoví, že si to musíme řešit s bankou příjemce, že oni to odeslali správně a že přes ně by to řešení trvalo hrozně dlouho. Horký brambor přehozen na cílovou banku. Už se ani nesnažíme protestovat, že jsme jim za tu platbu zaplatili poplatek za odeslání.

Zkoušíme cestu nejmenšího odporu, zákaznický servis cílové banky vypadá vstřícně. Ano, pane, opravdu došlo ke konverzi na koruny a zpět. Korespondenční banka ve Vídni nabízí, že buď dorovná kurzový rozdíl, nebo jim to máme vrátit zpět, že to pošlou znovu tentokrát v dolarech. 

„Kterou z těchto dvou možností preferujete?"

„Mně je to jedno, já jen chci, abych na účtu u vás konečně měl tu částku, kterou jsem poslal."

„Musíte nám říct, jakým způsobem to máme vyřešit a musíme vás upozornit, že při vyrovnání kurzovního rozdílu to nemusí vyrovnat úplně na původní částku a při zaslání platby zpět rovněž pak nemusíte obdržet plnou částku. A ani v jednom případě neumíme říct, o kolik se to bude lišit. Co si tedy vyberete?" 

„Herdek, copak jsme odborníci na mezinárodní platební styk? Prostě jen reklamujeme službu, za kterou jsem zaplatili, vyřešte to, jak chcete."

„Tak v tom případě to musíte řešit se svoji odesílací bankou." Horký brambor přehozen zpět.

Vzdáváme to a losem určujeme, ať to tedy pošlou zpět.

A happy end ve stylu Holywoodu se dostavil, po dvou měsících od začátku celé této švejkovské budějovické anabáze jsou peníze konečně na cílovém účtu ve správné výši. Přesněji řečeno, zmizelo dalších 62 USD, to už neřešíme. 

Transakce 4: Poslání dolarů z americké banky na dolarový účet v české bance.

Aby v tom české a evropské banky nebyly samy, i opakované kvartální platby odstartované z USA můžou překvapit.

První kvartální platba: Obě banky, americká odkud byla platba poslána, a česká, kam směřovala, případně i korespondenční banka, kdo ví, si vzaly své poplatky a dolárky dorazily.

Druhá kvartální platba: Na cílový účet dorazila pod totožným příkazem eura! Pochopitelně s tučnou marží za směnu pro banku. Korespondenční banka na trase takto nezávisle rozhodla a tím pádem dorazilo o několik procent peněz méně. Kurz pochopitelně nebyl pro zákazníka platícího za transakci nikterak příznivý ale hlavně… Hlavně!!! Zákazník si žádnou směnu na eura neobjednával.

Americká banka po asi dvouměsíčních urgencích odesílateli škodu způsobenou neobjednaným převodem na eura uhradila.

Transakce 5: Poslání peněz z americké banky do české, z dolarového účtu na korunový.

Uvolněte se, to nejhorší máme za sebou. Všichni víme, že probíhá jen jedna směna a dokonce taková, kterou jsme si objednali…!

Ale … ale … jaký je směnný kurz?

„To nevíme, vážený pane, ten se mění denně.”

„Dík za poučení, toho jsem si vědom. Otázka zní, jakou si vezmete marži? Vím, že kurz se zítra pohne o pár haléřů… Kdyby se měnilo dnes, o kolik méně příjde na účet? O jedno procento, dvě, deset? Která banka po cestě a s jakým kurzem bude měnit?”

„To nevíme ani nemůžeme vědět pane zákazníku, to bude podle toho kudy to půjde.”

„A kudy to půjde?”

„To my nevíme.”

Poslání z první americké banky do české proběhlo nad očekávání dobře. Obě banky si strhly předem známé poplatky, dolary zřejmě dorazily až do banky v zemi pod Řípem, která je směnila přesně za její publikovaný kurz „nákup” platný pro den příjmu peněz. Hurá!

Poslání z druhé americké banky do stejné české banky proběhlo nad nejhorší očekávání zle. Obě banky si strhly předem známé poplatky, českému ústavu dorazily už koruny. Americká banka nebo banka cestou si je směnila za nepublikovaný lichvářský kurz s marží kolem 10%. Jinak převod podle ní zadat nešlo a zákazníkovi byl kurz utajen až do chvíle, než otřel slzu v oku při pohledu na účet. Dal si panáka.

Omezené možnosti transparentního převodu

Dobře, z druhé americké banky už posílat nebudeme. Ale: Dopadne příští poslání z té první stejně dobře? Nikdo neví, záleží přece na cestě peněz, kterou předem nikdo nezná.

Nutno podotknout, že dosud, klepu na dřevo, platby z USA dorazily do Česka vždy druhý den, bez několikatýdenních zastávek cestou. Z Česka do USA jsme zatím neposílali. Dále je nutno přiznat, že obecně americké banky nenabízejí pro normální smrtelníky vedení účtů v korunách a transakce v korunách. České bankovní domy dolarové účty nabízejí, ale jak vidno s „určitými nejasnostmi”, řečeno slušně.

Poučený krajánek si tedy po příjezdu do Česka vyzvedne v rodné zemi kačky v bankomatu kterékoli banky z jeho amerického účtu. Nulový poplatek za výběr a kurz proklatě blízko střednímu kurzu. Vyzvednuté bankovky přenese k bankovní pokladně a vloží na nejobyčejnější základní účet jeho české banky, ke kterému má platební kartu. Účet je vedený bez poplatků za vedení, co víc si přát. Tou kartou nebo přímo vyzvednutou hotovostí v rodné zemi platí. Transakci podle potřeby opakuje. Levnější a hlavně transparentnější postup dosud neobjevil, ale rád si nechá poradit.

A pokud potřebuje přesunout větší částku? Popsanou transakci opakuje co nejčastěji a spoří si. Zapojí příbuzné, protože v cestě výběru větších částek v bankomatech stojí denní limity. Anebo jednorázově zkusí převod, který předtím jakž takž fungoval, zavře obě oči s vírou, že se nezměnila cesta peněz. Pokud se změnila a cílové číslo je menší, než očekával, zapije žal a ví, že mohlo být líp.

V popisovaných transakcích byly zainteresovány čtyři české banky, minimálně dvě z EU a tři z USA. Autorovi nepřipadá spravedlivé je zde konkrétně vyjmenovat. Popsal jen vlastní zkušenost, nedělal výzkum všech možností. Bylo by proto nespravedlivé ukázat prstem jen na některé hříšníky, jelikož nepředpokládá, že u mnohých jiných bank roste pro zákazníka zelenější tráva.