Byl nám doporučen „super country bar“ někde na hranicích mezi Oklahomou a Texasem. Jeli jsme z města půl hodiny na západ, potom u starého ranče opustili cestu se zpevněným povrchem a zatočili na jih mezi chřestýše do stepi.
Pokračovali jsme asi dalších dvacet minut, kamarád navigoval. Tu se cesta rozdvojovala, koukáme doleva, doprava... Tipujeme, že k baru vedou čerstvě vyjeté koleje v prachu vlevo, tudíž zatáčím doleva. Těsně za námi se z toho směru přežene policejní terénní vozidlo. Mezitím přijíždíme k velké dřevěné stodole, tedy k tomu „super country baru“. Parkuji co nejblíž k němu, abychom snížili pravděpodobnost našlápnutí na nervózního jedovatého hada. Za mnou se objevuje ten teréňák a bliká a huláká, ať koukám sedět ve voze a ruce na volantu.
„Nedal jste mi přednost na té križovatce,“ hlásí asi dvacetiletý klučina v uniformě, širák na hlavě, prst na spoušti.
„Omlouvám se, hledal jsem cestu sem, k tomuto kulturnímu zažízení.“
„Odkud jste?“
„Z Ohia“
„Nekecejte, dobře poznám, že váš přízvuk je cizí.“
„Jsem Čech, ale bydlím v Ohiu.“
„Vaše auto má poznávací značku z Wisconsinu.“
„Je z půjčovny.“
„A co vaše pojistka?“
„Z pojišťovny z Pennsylvánie,“ v duchu lamentuji, proč firma hledá po celých Státech nejlevnější pojistky a komplikuje mi už tak nelehkou situaci.
Školí mě, jak mám opatrně řídit v Texasu, abych se nedostal do problémů. Studuje dokumenty: řidičák z Ohia, pojistku z Pennsylvánie, smlouvu z půjčovny aut v Arkansasu na auto z Wisconsinu. Klepou se mu trochu ruce, dochází k závěru, že ho na policejní akademii neučili, jak dát v Texasu pokutu Čechovi z Ohia s Wisconsinským autem. Znovu mě vybízí k dodržování texaských zákonů a přeje nám dobrou zábavu.
Vstoupili jsme konečně do pivního baru, kde třískala do strun lokální country kapela. Frontman dával na odiv svůj vřelý vztah k severu a speciálně k New Yorku vkládáním vět typu „Fuck them Yankees“ po každých pěti šesti slovech a posíláním Newyorčanů do různých tělních otvorů. Stejná úcta, jakou mají třeba fanoušci Baníku, když u nich hrají Pražáci, nejlépe Sparta. Nikde žádné židle a stoly, tančilo se a pilo vestoje. Pódium, bar, toalety a parket plný lidí. Všude kolem se povalovaly prázdné igelitové pytlíky.
Tak co, dáme si pivo ne? „Prodáváme pivo po pytlících,“ utrousil tlustý potetovaný barman. „Jeden pytlík, šest piv, 24 dolarů.“
„A jaká piva máte?“
„Budweiser“.
„Aha, tak tedy prosili bychom jeden pytlík Budweiserů.“ Vyfasovali jsme pytlík lahváčů. Kapala z něj voda, jak byl právě vytažen z ledové koupele.
Ale kam s pytlíkem? Vzali jsme si po pivu, ale ještě v něm pár kousků zbylo. Všimli jsme si, jak mají tanečníci uvázané pytlíky kolem zápěstí, pasu a podobně, v jedné ruce třímají partnerku, v druhé třetinku Budweisera a ten pytlík. Vyprázněný pytlík se pustí na parket.
Dostáváme hlad. Grilovaný chřestýš nebo ryba, hamburger. Já burgra, kamarád rybu. Kuchtík hlásí, že chřestýš došel. Pomocník bere flintu, sedá na koně a mizí ve stepi. Vrací se asi za čtvrt hodiny se dvěma chřestýši. Servírují nám naše jídlo. Kamarád zvedá horní část housky a zkoumá, zda skutečně dostal rybu... Kolem něj prochází servírka a ujišťuje ho: „Nebojte, ta ryba je mrtvá.“ Já mu také přeji dobrou chuť. Dojídáme a otevíráme druhé pivo z pytlíku. Moje poslední, co kdyby na mě čekal za rohem ten v tom teréňáku... Limit v Texasu je 0.8 promile pro osoby starší 21 let, nulová tolerance pro mladší.
Jdeme se konečně bavit. „Co tu chcete vy dva? Jste z New Yorku?“ Měří si nás kovboj. Představujeme se, že jsme z Ohia, původem z Česka a z Itálie a ujišťujeme, že spolu nehodláme tančit. On má v Ohiu tetu, srdečně nás vítá na place a představuje kamarádům. Šlapeme s nimi nějaký skupinový tanec a dáváme si přitom pozor, abychom nechtěně nepadli do oka nějaké country holce, jejímuž kovbojovi by se to nemuselo zamlouvat. Cizinci by mohli upadnout v podezření, že přišli „kosit jeho trávník“...
I když se u baru neservíruje whisky, všichni jsou pod parou a srkají zřejmě z přinesených lahví. Je třeba zvažovat odjezd, než v saloonu vypukne přestřelka. Už jsme zaslechli pár rozhovorů o chystané střelbě na prázdné flašky. Také na cestě bude po zavíračce veselo, chceme být první, pokud je ještě průjezdná. Vycházíme před bar, tam ten policajt. Ptá se, jak se nám líbila zábava. Hlásí, že je rád, že jsme vypili jen jeden pytlík piva a že nás doprovodí stepí na hlavní cestu. Situaci má evidentně pod kontrolou, zprávy přesné.
Sedáme do auta a následujeme teréňák tmou. Jsem rád, že mi pomůže najít ty klíčové křižovatky, kde musíme odbočit zpět na sever a pak po dvaceti minutách na východ. Jinak bych musel držet směr podle hvězd a poslouchat neustále si stěžující navigaci, že jsem mimo cestu. Dojíždíme na hlavní cestu, policista nám zabliká na dobrou noc a otáčí zpět do stepi.
Druhý den pokračujeme směrem do Arkansasu, kde po pár hodinách jízdy přibývá civilizace. Míjíme obchod, ve kterém se prodává alkohol a kovbojské boty a končíme v baru, na jehož zdi dominuje obrovské zrcadlo Pilsner Urquell a desítky piv se v něm normálně čepují.
