Uplatňování zákazů se v USA liší od evropského přístupu a může se na první pohled jevit jako nepřehledné, záhadné. Pod pokličkou se skrývá selský rozum a zkušenost. Přes některé zákazy nejede vlak, jiné jsou rutinně ignorovány.
Některé zákazy se podobají zákazům rodičů dětem přibližovat se k rozpálené troubě kvůli obavě z popálení. Jiné slouží jako záloha pro policii v situacích, kdy je třeba ochránit společnost před excesy jednotlivců nebo malých skupin. Pokud k excesům nedochází nebo postačí domluva, zákaz jakoby neexistoval. Můžeme namítnout, kdo rozhoduje o tom, co už je exces a co ještě ne, ale tady právě vstupuje do hry selský rozum, který nastaví míru uplatňování zákazu. Ústavní dodatky pak zaručují svobodu slova, právo vlastnit a nosit zbraně, chrání před bezdůvodným prohledáváním a kontrolami a pomáhají ke správnější interpretaci zákazů a zachování jejich hlavního účelu. Lidé v nich mají obranu proti případné státní šikaně a zneužívání zákazů k bezdůvodným kontrolám.
A teď ke slíbenému porovnání na několika příkladech.
1. Vesnické zákazy. V naší vesnici je zakázáno rozdělávat oheň. Protože rádi v lesíku opékáme buřty a pálíme popadané větve a roští, zeptal jsem se starosty, zda je zákaz míněn vážně. „Když je sucho, tak dejte velký pozor. A také jsme odhlasovali ten zákaz, kdyby nějaký blbec třeba pálil pneumatiky a podobné věci a otravoval lidi. Tak abychom se měli proti takovým o co opřít," vysvětlil starosta. Jednou se zastavil při objíždění vesnice místní policista, když jsme zrovna pálili vlhké roští a on viděl dým. Zeptal se, zda je všechno OK, řekl nám, ať dáváme pozor a pokračoval dál. Určitě nebyl starostou plísněn za neudělení pokuty.
Tento příběh mě napadl, když jsem četl nedávný blog o podobné situaci v ČR. Hrozba vysoké pokuty za oheň na vlastním pozemku, když si nikdo nestěžoval? To je fikce nebo se to opravdu děje?
V době sucha v Coloradu ale vyhlásili vysoký stupeň nebezpečí lesních požárů, které mohou znamenat obrovské škody, ohrožovat zdraví a životy lidí. Přikryli grily v kempech a kolem piknikových stolů vyvěsili cedule oznamující několikatisícové pokuty za rozdělání ohně a možnost uvěznění. Myslím, že nežertovali.
2. Cestování. Zákaz cestování do KLDR pro nositele amerického pasu vydaný vládou USA vyvolal nedávno menší rozruch. Zase další omezení svobody, zákaz, kterých je nepříjemně moc.
Zákazy nebo silná nedoporučení cest na určitá území jsou rutinní a jsou obvykle formulována jazykem podobným zákazu vycházení při sněhové bouři. Když nemusíte, nejezděte a když už jedete, tak se mějte na pozoru, spojte se s diplomaty. A lidé si to přeberou. Americký zákaz cesty do KLDR je silnější, podobný zákazu cest na Kubu, z podobných důvodů. Akorát je s podivem, že nemají Američani na Kima lepší páky a tento zákaz jen předchází tomu, aby on měl další páky na ně.
A stejně dobrodruzi pojedou a pokud se jim tam nic nestane, s největší pravděpodobností se jim nestane nic ani v USA. Akorát díky zákazu dobrodruhů ubude a o to jde. To je hlavní účel takového zákazu: snížit míru sebedestrukce.
Zákaz cest do KLDR podepsal ministr zahraničí Rex Tillerson, bývalý šéf z společnosti Exxon. Že by měl tendenci řídit společnost jako firmu? Firma je sice efektivnější než společnost, ale za cenu silného omezení osobní svobody. To jen tak na okraj.
Na rozdíl od individuálních cest, pokud někdo obejde obchodní embarga, tak musí počítat s následky, hlavně obchoduje-li s technologiemi s možným použitím v armádě. Nevím, proč bych chtěl obchodovat se zeměmi jako Sýrie, Irán, Súdán, Kuba, ale na dobrodruhy s vidinou výdělku tady číhá domácí hrozba přísného trestu. Ale zas, když si tam někdo zajede na výlet, i když nesmí, tak za to moc popotahován nebude.
3. Alkohol. Další článek popisoval zátah téměř tří set policistů proti vodákům v Čechách potenciálně popíjejícím alkohol. Místo toho, aby chytali střízlivé i nestřízlivé piráty silnic ohrožující kvanta lidí, tak nechávali foukat vodákům a kontrolovali dodržování předpisů. Nějaký velký šéf to zřejmě vyhodnotil jako společensky velmi nebezpečné počínání a hurá rozdávat pokuty. Jasně, že firmy a jejich zaměstnanci například vozící turisty musí respektovat a chránit bezpečnost zákazníků. Ale jednotlivec na vodě by měl vzít zodpovědnost na sebe, ve svobodné zemi by se stát neměl plést do toho, zda riskuje utopení nebo ne. Ať tak nebo onak, takový plošný zátah se musí jevit jako zbytečná šikana.
Policie v USA smí bezdůvodně zastavit jednotlivce nebo auto, ale bezdůvodně nesmí nic v autě ani řidiče prohledávat. Může si jen říct o doklady. K dalším úkonům musí být důvod. Řidič musí udělat přestupek, nemít rozsvícená světla v noci, případně policie někoho hledá atd. Rychlost se běžně toleruje 10 mil za hodinu (16 km/h) více než je omezení, ale pak pokuty, pojištění a body strmě rostou. Za „nebezpečné řízení" (reckless driving) jsem už několikrát viděl řidiče u silnice s pouty, poté co mě předjeli závodním tempem a za nimi se ještě závodnějším tempem hnali muži zákona. Tresty strmě rostou se společenskou nebezpečností jednání.
Kamarád měl před několika lety v práci den blbec. Po práci si dal pár piv, poseděl do zavíračky. Srkal poslední dvě tři hodiny ledovou vodu, jak je jeho zvykem, aby se dostal pod povolených 0.8 promile a mohl dojet domů. Vzal to nocí příliš rychle, překročil rychlost o 25 mil za hodinu (40km/h). Byl změřen, zastaven, pokutován a už už měl být puštěn. Policistovi to ale dlouho trvalo, tak kámoš za volantem usnul. Bylo mu pak změřeno 0.9 promile... Celková cena: 5 000 dolarů, půl roku sebraný řidičák, povolení řídit jen do práce a zpět po vytyčené trase. Nulová tolerance na alkohol. 2 dny "vězení" v hotelu, ve kterém si musel zaplatit 2 noci a kde ho spolu s ostatními hříšníky školili vybranému chování. S tímto škraloupem už také nemůže být zvolen do žádné volené funkce.
Výsledkem je v porovnání s Evropou daleko klidnější a rovnoměrnější provoz ve městech i na dálnicích, respekt na cestách, který pozoruje každá návštěva, která k nám přijede.
4. Jak jsem byl potrestán. Revize jízdenek. Při návštěvě Prahy jsem používal mobil na nákup jízdenek na tramvaj. Seknul jsem se jednou a místo DPT24 jsem esemeskoval DPpT24. Samozřejmě hned za zády revizor. Jak mi připomínal revizora Anděla, pana Marvana...! Nedal si říct. Jeho mladší kolega chápal překlep, i předloženou historii esemesek z téhož dne i předchozích dnů, jak jsem kupoval jízdenky... Nebyl úmysl jet na černo, ale předpis je předpis. Zakoupil jsem tedy jízdenku s přirážkou za 800 Kč a pokračoval v jízdě. Podobnou epizodku jsem pozoroval pod lanovkou na Petřín, kdy skupina turistů sjela dolů a byla odchycena s jízdenkami o pár minut přesahujícími stanovený limit 90 minut. Pražská kasa na chvilku ztloustla, pachuť v duších turistů a návštěvníků města zůstala.
5. Jak jsem nebyl potrestán. Dopravní přestupek. V mnoha státech USA je povoleno odbočit doprava na červenou, pokud odbočení není přímo na křižovatce zakázáno na ceduli vedle semaforu. Jen se dá přednost autům a chodcům, podobně jako při odbočení doleva na zelenou. Odbočil jsem v noci na jedné dost nepřehledné křižovatce v Kalifornii a za mnou hned policejní auto. Dal jsem policistovi doklady. Ověřil je ve svém autě a pak přišel a řekl mi: „Asi jste si nevšiml té cedule zakazující odbočení vpravo na červenou, že?" „Nevšiml. Asi byla ve tmě." „Odkud jste?" „Z Ohia." „Co děláte v Kalifornii?" „Jsem tu na veletrhu." „Víte, ta křižovatka je nepřehledná, máme tu hodně nehod. Proto jsme zakázali odbočení vpravo na červenou. Viděl jsem vás ale, jak jste zastavil, rozhlížel se a pak jste opatrně odbočil. Tak dávejte pozor, ať se vám v Kalifornii nic nestane," vrátil mi doklady a odešel.
6. Totální ignorování celních pravidel. Léky vyvezené do Kanady je formálně zakázáno dovážet zpět do USA, ale obchod bují. Policie, celní správa ani jiné orgány proti tomu nedělají nic, nechávají věcem přirozený průběh. Pokud by se vymkly kontrole, mají zákon, o který se mohou opřít. I některá města a státy se připojily a zvesela federální zákon zakazující dovoz léků ignorují. Vysvětlení? Zákon je špatný, nesmyslný, proti lidem. Co je na tom špatného dovézt si léky? Tak se rozhodli a zákaz ignorují jak jednotlivci, tak instituce, policie, celníci. Všichni. Samozřejmě, pokud by zachytili náklaďák s léky na černý trh, tak to asi dotyčným jen tak neprojde.
7. Můj zákaz. Zákazy nemám rád. Určitě ale zakážu synovi nosit v noci mikinu s kapucí nasazenou na hlavě a gatě proklatě nízko. To jen, aby si ho americká policie náhodou nespletla s podobně oděnými individui courajícími se po městech s nekalými úmysly. Jak se má pak policista ve zlomku sekundy rozhodnout, zda zrovna tento nesáhne do kapsy pro zbraň. Tady je dobrá rada drahá a oficiálně mikiny s kapucí zakázat nejde.
V zemi mlékem a strdím oplývající naštěstí tuto starost zatím nemáme. Máme ale šéfy policejních oddělení (určitě nejen citovaného pana Stejskala z Prahy) stěžující si na nedostatečný počet sankcí a motivující strážníky k postihu normálních lidí v situacích, kdy postačí upozornění nebo domluva. Možná si někdo funkci policie takto představuje. A Prahu s turisty pochodujícími po městě ve dvojicích, zpívajícími optimisticky „Kupředu, levá..." a večerkou za zvuku trubky ve 22 hodin?!
Fandím policistům, kteří s nadhledem řeší banální situace a obdivuji jejich odvahu, když stojí proti skutečným hajzlům. Pro mě by jejich přítomnost měla vždy znamenat pocit bezpečí a ne strachu z pokuty za jízdu na koloběžce v protisměru.
