Přistáli jsme na letišti Louise Armstronga v New Orleans. Pršelo. Kliknul jsem na Uber a nechal si přistavit červený pickup. Řidič mi otevřel dveře, kufr hodil na korbu do louže mezi mastné nářadí, mě strčil dovnitř.
Na rozdíl od kufru jsem cestoval v suchu kabiny plné bílých hvězd v modrém poli, červených a bílých pruhů. Byl zrovna masopust, od řidiče jsem vyfasoval zelené korále a rady, kde se nejlépe opít. V letištním nízkonákladovém hotelu jsem vlhký kufr odložil, vyndal z něj před cestou čerstvě vyprané a vyžehlené oblečení, rozvěšel ho po pokoji, aby zase doschlo a dostal hlad.
Na recepci jsem se od fortelné černošky, mámy osmi dětí, dověděl, že padesát metrů od hotelu je „Tavern on Vets“, tedy hospoda na velkém bulváru Veteránů, který spojuje letiště se severem města.
Ten večer se hrálo finále amerického fotbalu, Super Bowl. Paní mě varovala, že to v taverně může být divoké, ale na druhou stranu tam prý úžasně vaří. „A něco klidnějšího by nebylo?“ „Ne.“ K další restauraci to bylo sice jen asi čtyři sta metrů, ale paní nedoporučovala jít po bulváru z bezpečnostních důvodů pěšky.
Zvážil jsem rizika a vybral si tavernu, když tam mají tak skvělou kuchyni a cesta k ní je bezpečná.
Na zápraží hotelu jsem se rozhlédl se a hledal ten doporučený podnik. Přešel jsem parkoviště, kde před jakousi temnou místností a dveřmi jako do nonstopu s automaty stál šedivý neoholený vyhublý shrbený asi čtyřicátník a hulil. Prošel jsem kolem něj. Oklepal popel a hned za mnou si odplivnul. Roztřesenou rukou se snažil dopravit čoudící tyčinku zpět do úst, pokud možno filtrem napřed. Před dveřmi vedle stáli další dva takoví.
Oboje dveře byly vstupními branami do taverny. Reklamní slogan lákal na dočasné pivo zdarma. Při každém zápasu místních fotbalistů Saints je pivo zdarma od úvodního hvizdu do prvních bodů domácích.
Klimatizace jela vcelku dobře a vzduch se dal dýchat.
Nevím, jestli legálně, ale v taverně se hulilo. Na všech asi třiceti obrazovkách běželo finále fotbalu. Místa k sezení byla obsazena, až na jedno na rohu u dlouhého baru. Vlevo stočtyřicetikilový fousatý pořízek, vpravo namakaný na ježka sestříhaný irský zrzek. Mezi nimi jediná volná barová židlička. Hádali se zrovna o poslední akci svých týmů, viditelně jeden s druhým nesouhlasili. Dobře, řeknu na rovinu jak to bylo: řvali po sobě jako dobytek.
Na chvíli ti dva ztichli... „Je tu volno?“ zařval jsem z plných plic, předstíraje jižanský přízvuk.
Přiznali, že volno mezi nimi je a neochotně pokynuli směrem k místu. Budu teď dýchat jejich vzduch. Usedl jsem a objednal si pivo. Největší a nejsilnější, jaké měli, abych si rychle zvykl na řev z obou stran. Byl jsem odhodlaný ho vypít, zaplatit a odejít. Sličná barmanka mi svýma modrýma rukama s výjevy z Pána prstenů podala ledové pivo. V nose se jí třpytil stříbrný kroužek, v uších jehly, špendlíky a zichrhajcky. Na hlavě kontrastoval s teplým počasím černý vlněný kulich bez bambulky, který doplňovalo bílé přiléhavé tričko a černé šortky.
Ten vlevo se dal se mnou do řeči. Že je Kubánec, přišel do USA, když měl dva roky. Předtím jeho rodina azylovala ve Švýcarsku, kam se dostali těsně poté, co se narodil. Měl šest lahváčů v ledu v malém plechovém kyblíku. Třetinky pil jedním douškem, vypité flašky obracel a vzhůru dnem je strčil zpět do ledu v kyblíku. Když měl po asi čtvrt hodině vypitý první kyblík, objednal si druhý. Jeho silně zakulacenou postavu doplňoval černý hustý plnovous a tělo, stejně jako barmanka, samý obrázek. Prostě Kubánec jako poleno, na první pohled.
Z pořízka vpravo se vyklubal nájemný jeřábník. Jezdí od stavby ke stavbě a mezi projekty si užívá s holkama. Když mu dojdou peníze, jede na další projekt. Bydlel ve stejném hotelu jako já, čehož si jako detektiv Babočka rychle všimnul podle mé hotelové kartičky. V tu ránu jsem se stal jeho bratrem.
Zajímavé fotbalové utkání pokračovalo, Kubánec dopíjel druhý kyblík piva, blížil se poločas. Začínal jsem se cítit bezpečně, tak jsem si směle objednal druhé pivo.
Zajímali se, na čem pracuji a odkud jsem. Vedli jsme řeč a přišel hlad. „Mají tady vynikající ribeye steak, ale jak se na tebe dívám, objednej si středně velký.“ Se svými skoro sto kily a 193 cm jsem si fakt u baru připadal jako muší váha a objednal jen středně velký steak, hranolky a pivo k tomu. Na Kubánce barmanka jen mrkla: „Velký a syrový že?“ Pokýval souhlasně hlavou, ptala se asi jen kvůli nečekané společnosti cizince.
Jeho velký syrový třičtvrtěkilový steak trvalo připravit asi dvě minuty. Zdvořile počkal na můj střední, jednolibrový, tedy necelého půl kila čerstvého hovězího, který jsem si nechal aspoň trochu ugrilovat. Steak byl fantastický, v recepci v hotelu nelhali. Koření i maso jedna báseň.
Kubánec pracoval jako zdravotník v psychiatrické léčebně. Z výstřihu košile do půl pupku mu vykukoval vytetovaný Budha. Jeřábník chtěl Budhu vidět celého, tož jsme se u baru všichni pokochali striptýzem do půl těla. Pupek rozsáhlého Budhy byl sladěn se skutečným tučným pupkem, pohybujícím se při tanečku kolem baru jako sulc.
Na druhý poločas si Kubánec objednal třetí kyblík, tedy třinácté až osmnácté pivo. Vedle něj si ke zdi přisedla svalnatá podsaditá holka v šedé teplákové soupravě a že prý komu fandíme. Sama hraje americký fotbal, v obraně. Intenzívně potahovala z jakési elektronické fajfky a vyfukovala každých deset vteřin oblak páry nebo něčeho takového. Barmanka jí automaticky přinesla panáka.
Kopla panáka do sebe, bouchla pěstí do stolu a ksakru kdy už se dozví, komu fandíme. Jeřábník koktal cosi o tom, že fandí Filadelfii. Kubánec že Patriotům z Bostonu, ale že nemá rád jejich rozehrávače, famózního médii zbožňovaného pětinásobného držitele trofeje hezouna Toma Bradyho. A já, mě bylo fuk, kdo vyhraje a tak jsem to zazdil svým nenázorem. Dopadli jsme jak hubkaři. Vypadlo z ní, že je velká fanynka Bradyho, takže ani jednou ze tří odpovědí na dvě možnosti jsme netrefili její city. Tuhle už nesbalíme.
Naštěstí se nezlobila, měla se aspoň s kým hádat. Dorazil její přítel, holohlavý dvoumetrový černoch, tělo jako Golem. Pracuje u policie a přivydělává si jako vyhazovač v taverně. Dali si spolu panáka a on odešel zkontrolovat rajón. Jeřábník chtěl koupit rundu, ale okřikla ho, že ten její to těžko snáší, minule jednoho takového potenciálního konkurenta vyvedl z taverny. Objednala si dalšího frťana sama, já a jeřábník pivo, Kubánec kyblík na poslední čtvrtinu zápasu.
Kubánec začal být nervózní, že musí „s pískem.“ Za mlada prý udržel osmnáct piv déle než slabé dvě tři hodinky. Zajímali jsme se o jeho práci, říkal, že v blázinci jen občas dochází k násilí a když už, tak se často pacienti druhý den omlouvají, když se jejich stav přechodně zlepší. A že je s nimi kamarád.
To stav toho blázna v Bílém domě se prý nezlepší nikdy. „Modlím ze za něj a za všechny blázny.“ Z té věty mi naskočila husí kůže.
Začal opatrně testovat, koho jsem volil. Prohlašuji, že toho blázna a hned kontruji dotazem: „A koho jste volili vy?“ „Je to sice cvok, že do toho šel, ale při hymně se stojí, no ne?“ rozmáchnul se svalnatou paží kolem baru a dočkal se jednomyslného souhlasného zamumlání. „Sneseme hodně, ale Ameriku si pohlídáme,“ zařval a lupnul do sebe další třetinkovou kuželku.
Narážel na profesionální hráče amerického fotbalu, kteří v uplynulé sezóně při hymně před zápasem často hromadně poklekli na protest, že si Amerika zvolila tohoto prezidenta. Protest, který původně začal jeden hráč jako upozornění na rasovou nespravedlnost, přerostl ve zlobu na Ameriku a voliče prezidenta v hledišti. Při finále sice hráči vytvořili řetěz, ale všichni stáli. Nedělní večer tak přežily bez úhony všechny televizní přístroje v taverně, ne jako minule.
Zápas skončil, Filadelfia vyhrála, Brady svůj další prsten pro vítěze nezískal, holka v rohu zapíjela žal dalšími panáky, Golem chodil na kontrolu, Kubánec si objednal pátý kyblík, jeřábník a já jsme zaplatili barmance v kulichu. Taverna se halila do tmy, prádlo na pokoji už uschlo, kalná Mississippi houpala kotvící tankery, bulvár Veteránů usínal.
Dlouho jsem přemýšlel o lidech, jejichž společnost mi ten únorový nedělní večer nadělil. Ať jezdí pro Uber, pracují na recepci, na jeřábu, v blázinci, na policii nebo v taverně. Ať jsou z Kuby, Irska nebo jiných končin, jsou to Američani. Hrdí na svou zemi, zvyklí tvrdě pracovat a chlastat za své, neprosí nikoho o pomoc. Neviní jiné za své problémy, do kterých se dostávají celkem snadno, protože bývají impulsivní a nediplomaticky upřímní. Živě se zajímají o životní styl jiných lidí, ale ten svůj by neměnili. Sami si ho vybrali a jdou si svou cestou, někdy nekompromisně tvrdě, ale se smyslem pro fair play.
Ilustrace Luboš Zimniok
