Spalovači washingtonských splašek

V hlavním městě se řeší domácí i zahraniční politika, rojí se turisti, lidé zde žijí trvale i přechodně, někteří podle toho, která partaj je zrovna u válu. Všichni produkují výkaly. Minimálně tohle mají osli a sloni společné.    

Přenesme se pro dnešek z centra Washingtonu do čističky odpadních vod na předměstí. Většina splašek, které se zde zpracovávají, pochází z hlavního města. Šéf čističky ukazuje na šesticoulovou rouru, ze které vypadávají zapáchající kusy zahuštěného městského? odpadu určené buď ke spálení ve speciální peci, anebo k odvozu na skládku.

„Tady vidíš největší řitní otvor v Americe. Patnáct cenťáků průměr. Dneska vytlačí dvoukilový kus každé čtyři vteřiny. V pondělí začne zasedat Kongres, teprve potom uvidíš, jak to pojede.“, dodává s úšklebkem.

Jeden týden strávený na stavbě při spouštění nové spalovací pece byl vcelku akční. Hlavně po pracovní době. Mnozí mladí řemeslníci cestují z jednoho staveniště na druhé, jejich trvalým bydlištěm je adresa firmy, jejich tátou je šéf stavební čety. V práci plní své role, ve volném čase si užívají a občas se dostanou do problémů.

Prohlédli jsme si celý čisticí proces a já jsem si začal dolaďovat a zkoušet automatizační programy pro řízení spalování. Šéf čističky mi kouká přes rameno: „Hlavně dej pozor, když příjde ve čtvrtek a v pátek večer dávka odpadu s oleji z čínských restaurací, tak to pak v kamnech hučí. Když je oleje v odpadu více, musí se snížit dávkování odpadu do pece a oheň přidusit, aby z pece nevzniknul raketový motor. Tak to tam koukej naprogramovat.“ Cílem je dávkovat exkrementy, vzduch a plyn tak, aby oheň neuhasl, když v odpadu zůstane více vody, aby se nemuselo plynem přitápět moc, no a aby pec neshořela celá, když místní asijská komunita slaví například Nový rok.

„Po práci jdem na večeři. Půjdou i někteří kluci, celý týden makali, tak si zaslouží.“ Šéf stavební čety, Texasan, dostal od hlavního manažera stavby za úkol se obětovat, nepít a dopravit tým do restaurace a pak zpět do hotelu. Hlavní manažer, asi stotřicetikilový bývalý mariňák, hned po zasednutí u stolu objednal šest lahví vína. U stolu nás bylo šest. Číšník se mě ptá, co piju já. Říkám mu, že šéf už objednal, a že si teda dám to víno, i když normálně jsem pivař. „Klidně si dej pivo, to víno je pro něj.“ Aha. Zbývajících pět členů týmu si tedy objednalo své oblíbené drinky. Pokukuji po lídrovi čety, ale disciplínu dodržel, za celý večer si dal dvě deci zkraje a pak srkal ledovou vodu.

Objednáváme doprostřed stolu mísu s „předkrmem“, jehož šestinový podíl by mě klidně nasytil. Manažer prohlašuje, že je to málo a objednává další kolo předkrmu. Každý si vzal, ale zbývá toho uprostřed na stole hodně. „Vy už nebudete?“, pokládá řečnickou otázku manažer, přisouvá si obě mísy před sebe, předkrm dojídá a zapíjí další lahví vína.

Během večeře telefon. Druhá četa, která zrovna staví pec v Utahu, se před pár dny porvala s místními v baru a měla dnes stání u místního šerifa. Šerif jim napařil trest natřít na vlastní náklady městskou vodárenskou věž, opravit poškozený nábytek v baru a dokoupit rozbité sklo. Trest usmlouvali na to, že město koupí barvu na tu věž a oni jen dodají pracovní sílu. A opraví ten bar, to bylo jasné hned po rvačce. Manažer vyjádřil spokojenost s vyjednávacími schopnostmi týmu. „A co Tony?“, ptá se do telefonu, „Už ho našli?“ Dovídám se, že se Tony včera ztratil, ale byl nalezen nezraněn v autě v písečné duně u cesty. „Dospával po party s jeho místní přítelkyní. Motor ještě běžel, když ho kluci našli, zadní kolo viselo ve vzduchu a točilo se. Sám by se odtamtud těžko dostával.“, manažer chválí týmového ducha a to, jak se chlapci o kamaráda vzorně postarali.

„A co to poškozené auto?“, jsem zvědavý. „To od půjčovny koupíme, opravíme a prodáme. Na rozbitá auta a kauce pro lidi máme speciální rozpočet a dílnu na opravy. Takhle jsme před časem koupili i naše letadlo.“, vysvětluje manažer. „Vy máte letadlo?“  „Jasně, dvoumotorové, pro čtyři osoby. Když letím já, tak pro tři osoby. Máme teď ale i normálního pilota, kterého najímáme, když někam potřebujeme letět.“

Po večeři nastupujeme do pickupu, tři lidi vepředu, tři vzadu. Texasan si sedá za volant, manažer uprostřed vedle něj, já vpravo od něj, u dveří spolujezdce. Tři vzadu jsou naloženi a okamžitě usínají. Jedeme poklidnou městskou čtyřproudovou cestou, od semaforu k semaforu. Je po půlnoci, kolem nás se přežene žlutý Mustang. Zastavíme vedle něj na červenou. Na zelenou tři-dva-jedna, start! Jako na ranveji v letadle mě síla tiskne do opěradla. Dosahujeme, my i Mustang, asi 80 mil za hodinu (kolem 130 km/h), než se přiblížíme k další červené. Brzda, kvílení gum, 130 kg živé váhy manažera je vrženo na palubovku. Spí poklidně dále. Mustang i my znovu na startovní čáře. Přece mu nedáme vítězství zadarmo. Na zelenou znovu vyrážíme, další semafor v nedohlednu, Mustang se nám ztrácí, za námi ovšem bliká známé červenomodré světlo. Na povel marylandského policejního vozu zastavujeme.

Řidič otevírá okénko, ruce na volantu, aby policista viděl, že nehodlá střílet, a čeká na pokyny. „Řidičský průkaz a doklady od vozidla.“ „Tak průkaz mám tady, ale doklady, já nevím...“, v zádech mě mrazí, jediný kromě řidiče nespím a vnímám vážnost situace. Snad nesedíme v kradeném voze, k tomu ty dvě deci, co měl, k tomu závod s Mustangem, překročení rychlosti, teď tady určitě někde najdou nějaký revolver a kdo ví, co ti tři vzadu mají po kapsách. „Sáhni tam do bedny, a najdi doklady od vozidla,“, řidič se mi dívá do očí a spoléhá na mě, že dodám potřebné formality. Ostatní stále spí, manažer na palubovce, vzadu je elektrikář přilepen ksichtem na okénko, ústa dokořán jako kapr přisátý k orosenému sklu, jedno oko pootevřené. Policista ho měří pohledem, z auta musí otevřeným okénkem cítit chlast, tudíž přikazuje řidiči vystoupit: „Vy jste střízlivý?“ „Ano, pane.“, odpovídá řidič a stojí jako voják v pozoru. „Doklady od vozidla, prosím.“ „Hned to bude, pane.“ Jako zázrakem nacházím ve stohu papírů něco, co vypadá, jako doklad od auta z půjčovny. Podávám ho policistovi. „Děkuji.“, mrkne na ten potištěný papír a podává mi ho zpátky. Úleva nepopsatelná. Teď jen obhájit ty závody s Mustangem.

„Já jsem vám naměřil 91 mil za hodinu, víte, jaká je zde povolená rychlost?“ „35 pane.“

„Tady nejsme v Texasu, proč jste jel 91?“ „To ten Mustang před námi, pane, však jste ho také viděl.“

„V Marylandu už vás nikdy nechci takto nachytat, je to jasné?“ „Ano pane. Vlastně ne pane, už nikdy.“

„Vidíte tenhle pravý jízdní pruh? V něm teď pojedete rychlostí 35.“ „Ano pane.“

„Kdo jsou tihle lidi?“ „Moje stavební četa, pane.“

„Kam jedete?“ „Do hotelu.“

„Tak už jeďte. Rovnou do hotelu.“ „Ano pane.“

V sobotu přijel vlastník stavební firmy prohlédnout si připravenou pec a vyřídit finanční záležitosti. Manažer mu k proplacení předal cesťák za posledních pár týdnů za celou četu. Zhruba třicet tisíc dolarů celkem. Šéf v něm listuje, listuje, listuje. Najednou se zamračí, bere pero a škrtá asi tři položky. „Praní tvého špinavého prádla ti platit nebudu.“, snižuje proplácenou sumu o sedmnáct dolarů a vypisuje šek na zbývajících třicet tisíc. „Jsem rád, že je všechno v pořádku. A co Tony?“, zajímá se o blaho ztraceného zaměstnance. „Našel se, byl na rande a cestou zpátky se zapomněl. Ale bude větší cesťák za jeho auto z půjčovny.“