Tož koho mám volit? (3) Situace po sjezdech.

Jeden z průzkumů veřejného mínění v USA ukazuje, že se svou osobní situací jsou spokojeny dvě třetiny lidí. Tři čtvrtiny jsou nespokojeny s tím, kam směřuje jejich země. Polovina lidí schvaluje činnost současného prezidenta.

Od březnových primárek ve státě Ohio uběhly čtyři měsíce. V březnu jsem si na tomto fóru od Vás nechal poradit, jak se postavit k tomuto zapeklitému volebnímu klání. V červenci obě hlavní strany na svých stranických sjezdech formálně nominovaly své kandidáty na prezidenta USA. Mnoho lidí stále stojí před dilematem, komu dát hlas, jelikož oba hlavní kandidáti v nich vzbuzují odpor.

Hlavní kontrast mezi sjezdy oslíků a slonů spočíval v tónu a náladě. Republikáni troubili na poplach, že dalších osm let podobného prezidentství už by pro zemi znamenalo reálné nebezpečí kolapsu tradičních amerických hodnot (svoboda jednotlivce, tržní kapitalismus, vojenská dominance atd.), zatímco demokraté chválili, jak je v Americe krásně a nikdy nebylo lépe. Růžové brýle versus bojovná nálada a touha po návratu ke staré dobré Americe.

Kdokoli v USA ty volby nakonec vyhraje a stane se prezidentem, bude nucen nepokračovat v současné zahraniční politice. Oba hlavní kandidáti to vědí, Hillary Clintonová to nezmiňuje jen z nutnosti potřeby hlasů lidí, kteří jsou spokojeni s činností odstupujícího prezidenta. Takovou dávku amerického patriotismu, jakou předvedli demokrati minulý týden na svém sjezdu, jsem od nich neviděl celých 24 let, co tady působím. Vnitřní politika se bude dost lišit, a to i podle toho, jak to dopadne ve volbách do Kongresu a co prezidentovi projde a co ne.

Exponován byl problém USA, který je velmi podobný problému EU: otevřenost a propustnost jejich jižní hranice. Mladá generace a příznivci demokratů chtějí „jeden svět“ bez hranic. Všichni jsme lidé sobě rovni a hranice jsou prý přežitkem z dob minulých. Návrat k jejich silné ostraze je krokem zpět. Zásadně nesouhlasím. Kontrola na hranicích státních celků nebo kontinentů je bohužel stále nutností. Možná za nějakých pár desetiletí bude postupné uvolňování možné. Teď ne. Nemám z toho radost, ale takový je dnes svět a postupovat příliš rychle směrem, na který svět není připraven, je ruskou ruletou.

V průzkumech a v obecném veřejném mínění v Americe a Česku cítím podobnost. Situace jednotlivců a jejich okolí se jeví jako stabilizovaná, mnoho lidí hlavně vyjadřuje obavu nad tím, s čím se budou muset ve svých životech potýkat jejich děti, když budou žít s následky činů a rozhodnutí současného vedení naší malé země a celého kontinentu. V tomto bych doplnil, že máme spíše obavu z vedení starého kontinentu, zatímco Česko a jeho severní a jihovýchodní sousedi drží v rámci možností jakous takous solidní lajnu. Naplno se také projevuje, jaké nebezpečí pro Evropu znamená slabé americké vedení, nerozhodný prezident a bezzubá zahraniční politika. Za Reagana a obou Bushů byl svobodný svět v ofenzívě a doma byl klid. Clintonova politika vedla k probuzení se z růžového snu jednoho krásného úterního zářijového rána, Obamova k ajsisu.

Příznivci dvou hlavních stran mají odlišné žebříčky hodnot a priorit. Od toho vlastně volby jsou, aby se změřily priority. Rozhovory s lidmi pohybujícími se kolem konference demokratů jasně ukázaly na touhu sdílet bohatství jiných a na nespravedlnost plynoucí z ekonomické nerovnosti. Otevřeně prohlašovali, že bezpečnost země není pro ně důležité téma. Doslova tak to bylo několikrát řečeno. Posun doleva k socialismu vypadá z lidského hlediska přirozeně. Když země funguje relativně dobře, nabízí se úvahy proč musí jedno procento lidí, to jest i rodiny Clintonů a Trumpů, vlastnit většinu majetku v zemi, zatímco dolní čtvrtina živoří. Francie, Švédsko, Venezuela, Kuba, KLDR a socialistický tábor kolem bývalého Sovětského svazu jsou důkazem, že, opět bohužel, v takovém systému lidi přestanou fungovat. Chvíli je dobře a pak průšvih. Člověku běhá mráz po zádech, když socialistické experimenty pod vedením demokratů kvetou i v USA.

Takže dilema ani po sjezdech nemám: kapitalismus, stará dobrá Amerika, Trump. Aspoň nějaká naděje na dlouhodobější prosperitu a relativní bezpečnost. Uprchlíků bylo zatím přijato pár tisíc místo Obamou požadovaných sto či více tisíc. Dvacetibilionový dluh (106% hrubého domácího produktu) je strašlivý. Ani jedna konference neřešila, jak a proč se dluh za posledních osm let zhruba zdvojnásobil, proč se žilo nad poměry. Klasika. Nějak bylo, nějak bude.

Zdroj průzkumu: CNN

Tož koho mám volit? (1) Řekněte si.

Tož koho mám volit? (2) Výsledky.