Čísla nelžou, i když podle levice se Amerika zmítá v problémech

Neexistuje zatím jediný číselný ukazatel, jediný měřitený fakt, který se v letech 2017 a 2018 v USA zhoršil. Nenáviděný kapitalismus, když se nechá být, znovu opakovaně po kolikáté už produkuje výsledky.

Kdo jezdí po Americe ví, že...

...když se ocitne ve fabrice, na farmě, mezi řidiči kamiónů, mezi podnikateli na seminářích, mezi manažery, v čekárně u lékaře, cítí vlnu nového opatrného optimismu a konečně znovuzrozenou víru ve svou budoucnost a budoucnost země. V prezidentovi vidí někoho, kdo sice střílí od boku, ale bojuje za jejich zájmy a za zájmy země.

...když se ocitne v mediálním prostoru, na humanitární větvi univerzity, v silikonovém údolí u San Francisca, v New Yorku nebo v socialisticky laděných státech typu Massachussetts, tam je většinově nálada na bodu mrazu a panuje infarktová naštvanost. Za prezidenta se stydí a nejradši by „přepsali Ústavu a nechali to jiného prezidenta převzít hned teď“ (slavný výrok „experta“ na levicovém kanálu MSNBC 18.7. v 6:01 ráno). Převzít, ne zvolit jiného. Prostě převzít moc.

Ale to jsou jen subjektivní argumenty. Někomu jednoduše vyhovuje to, jinému ono.

Není ale jednoduché zpochybňovat nebo ignorovat data. Zvláště data, která se nehodí. Proto je o nich v opozičně orientovaných médiích třeba co nejzarputileji mlčet.

Výsledky hospodaření jsou klíčové k rozhodování, zda si společnost může nebo nemůže dovolit náklady a investice navíc. Čísla hovoří bez emocí, nestraní ani doleva ani doprava.

Napříč všemi důležitými společenskými kategoriemi a ekonomickými ukazateli není jeden, který by se za poslední dva roky v USA zhoršil. Jen několik čísel zůstává na znepokojivých hodnotách. Federální dluh roste zhruba stejným tempem jako od roku 2005, tedy žádné zlepšení ani zhoršení. Náklady na školy a zdravotní péči rovněž rostou stejným dlouhodobým tempem.

Mezi nejdůležitějšími ukazateli nicméně najdeme většinou výrazně zlepšené hodnoty naposledy viděné v 80. a 90. letech dvacátého století, ale i nejlepší hodnoty v historii nebo obrat z negativního vývoje k lepšímu.

Hrubý domácí produkt USA vzrostl ve druhém čtvrtletí 2018 o 4.1%. Za roky 2017 a 2018 o průměrná 3%. Předchozích šestnáct let byl průměrný růst méně než dvě procenta.

Americký export vzrostl ve druhém čtvrtletí o celých 9%, negativní saldo obchodní bilance se snížilo o 50 miliard a od roku 2017 se postupně snižuje. Stačilo jen nastavit odpovídající tarify, začít vyjednávat rovné podmínky obchodu a zrušit nesmyslné regulace házející firmám klacky pod nohy.

Vyjednávání rovných podmínek v obchodě pokračují, včetně severoamerické zóny a včetně práce na dohodě mezi USA a Evropskou unií o nulových vzájemých obchodních tarifech na všechno zboží kromě aut. To jsou dobré zprávy pro všechny kromě těch dychtících po přerozdělování tarifů státem.

V roce 2017 a během prvních 6 měsíců 2018 bylo vytvořeno 3,7 milionu nových pracovních příležitostí. Procento nezaměstnaných menšin, konkrétně afroameričanů a hispánců bylo už na začátku roku 2018 nejnižší v historii USA a stále klesá. Procento nezaměstnaných žen se historickému minimu blíží.

Počet lidí pobírající dávky ve formě „food stamps“ (kupónů na jídlo) klesá meziročně o více než 5%. Od začátku roku 2017 klesl asi o 4 milióny lidí.

Počet vražd v Chicagu zůstává vysoký, ale v roce 2017 se snížil o 16% oproti předchozímu roku a dosavadní průběh v roce 2018 zatím slibuje další podobné snížení velmi vysoké násilné kriminality.

Byla zachována možnost zdravotní péče pro všechny, zrušena povinnost si zdravotní pojištění kupovat. Obě strany, jak demokrati, tak republikáni dosáhli svých hlavních cílů, ale nikdo neoslavuje, i když přiťuknout si na oslavu posunu pozitivním směrem by měli všichni. Měli by si to vzít jako návod pro spoluexistenci, moudrý kompromis a konání toho, za co si je lidé platí. Jejich ega by ale nejspíš nepřežila.

Bylo sníženo daňové zatížení pro firmy i jednotlivce, mající za následek nejen nižší daně, ale i vyšší mimořádné prémie, které si firmy mohou dovolit platit produktivním lidem místo jejich odevzdání do Washingtonu.

Socialistka Nancy Pelosi z Kalifornie nazvala populární mimořádné prémie, které firmy spontánně nabídly lidem „házením drobků, které nic neznamenají“. Průměrných tisíc dolarů na osobu je prý „drobek“ podle socialistů, kteří ve svých šrajtoflích mačkají milióny, které vydělali předstíráním toho, že jim jde o chudé. O ty chudé, kterých za jejich dobu u válu přibyly v zemi milióny, ne-li desítky miliónů.

Drobky by nejradši viděli na hromádce pod jejich kontrolou, přetavené na kupón na jídlo výměnou za hlas u voleb.

Ekonomická vyspělost není a nebyla v popředí zájmu demokratů. Podle kritérií současné extrémní levice byl i John F. Kennedy konzervativní kapitalista. Billu Clintonovi nemohli přijít na jméno za přebytkový rozpočet.

Současná garnitura šéfů demokratické strany a jejich věrné ovečky jsou obyčejní socialisti, kteří se cítí třídně nadřazeni a nenávidí alternativy. Slovo „demokrat“ a spojení „demokratická strana“ nevystihují jejich myšlení a činnost. Podle nich se člověk musí uvědoměle (ne)svobodně rozhodnout pro tu jedinou správnou volbu a splynout s davem, jinak je označen za pomýleného.

Když mají lidé z čeho žít, nepotřebují rady a pobídky od všeználků. Svoboda je prevít, zajištění lidé se normálně sami postarají o sebe, své blízké a svoji zemi. Ve svobodné zemi jim i ekonomická síla umožní žít podle svého vyznání, svých zájmů, svých rodinných tradic a nikdo jim do toho nemá co kecat, i když jsou jejich názory a životní styl odlišné od ideálních představ samozvaných moudrých.

Když už jsme u těch společenských dat, koeficient naštvanosti liberálních snílků poslední dva roky jednoznačně roste. Sobecky si přejí, aby Amerika pod Trumpem neprosperovala. Ať už jsou ale subjektivní pocity jakékoli, podle čísel to najednou zase začíná v Americe normálně fungovat, k nelibosti demokratů a jejich dolary zainteresované mediální ozvěny.